Cesta k autenticitě

Moje cesta k autenticitě

Tohle je podle mě jedna z největších společenských výzev vůbec. Myslím, že o tomhle tématu jsem už psala. Jenže jsem o pár let starší – a ta cesta je zase o něco těžší.

Největší kámen úrazu je asi v tom, že když jsi víc ty, společnost to prostě nedává. Dostaneš nálepky. A to by samo o sobě ještě nevadilo, na to jsem si zvykla. Jenže společnost tak strašně tlačí do poslušnosti, že když uděláš pět kroků vpřed, stáhne tě rázem o tři zpět. Nekonečný příběh s velmi pomalým postupem. 

Jakýkoli projev mimo společenské tabulky jsou minusové body. A proč do prdele vlastně?

A teď jedna důležitá věc: Nepleťme si autenticitu s tím, že se někdo neumí chovat. Nepleťme si pravdivost s ubližováním. Nepleťme si svobodu projevu s emoční nedospělostí.

Jsou lidé, kteří jsou jen hluční, bezohlední a zranění – a místo práce na sobě ubližují ostatním. To není autenticita. To je nezralost.

Autenticita není výmluva pro necitlivost.Autenticita není agrese převlečená za "já jsem prostě takovej". Autenticita nezačíná tam, kde končí respekt k druhým.

Ale proč nejde pochopit, že každý je jiný a vyvíjí se do své originality? Že ctít vlastní divnosti dává světu větší smysl, protože se v něm pak líp dýchá.Jak je možné, že když žiješ víc a víc ve své pravdě, jsi odsouzen k "divnosti"? Směješ se moc nahlas. V práci se nesmíš smát, protože tě někdo napráská, že asi nepracuješ, když máš čas se smát. Vztekneš se, když tě někdo osočí, a asertivně se ohradíš – neumíš se chovat, nebo jsi v plné hysterii. A podobně.

Já už se dávno nechci líbit všem. To je ten nejlepší filtr. Jenže jsou oblasti, kde se tomu vyhnout nejde – a tam mi často zůstává otevřená huba až na zem.Už mě nebaví držet hubu a krok.Už mě nebaví couvat.Nebaví mě se líbit celému světu.Tohle je cena. A já ji přijímám.A teď, jestli chcete, pojďte se mnou posdílet své střety s autenticitou.Co vás stály?A hlavně – stojí to za to?