Je to 14 měsíců po operaci a 6 měsíců po potratu.A já mám to štěstí, že se zatím nevrátila. Spí.A i když moje imunita běží už na úplně jiný operační systém než dřív, trvá dlouho, než se tělo z chaosu znovu poskládá – ne zpět do původního stavu, ale do nové verze, kde reaguje jinak, cítí jinak a já se učím žít s tím, co je....

Tohle je podle mě jedna z největších společenských výzev vůbec. Myslím, že o tomhle tématu jsem už psala. Jenže jsem o pár let starší – a ta cesta je zase o něco těžší.

Endometrióza trochu jinakTyhle řádky nejsou úplně o endometrióze jako takové. Jsou spíš o tom, jaké to bylo pro mě, když mi vstoupila do života… a jak jsem se s ní učila a učím žít.

Včera jsem oslavila své druhé osmnácté narozeniny. A uvědomila si jednu věc: do svých sedmadvaceti jsem byla úplně jiný člověk. Pařmenka. Uživačka. Rebelka. Někdy i pořádně toxická. Půlka lidí mě milovala, půlka nesnášela. A to mi i nějakým zvláštním způsobem vyhovovalo.

Já ti jen chci pomoct."Takový ten věčný začátek konce.Než se člověk naděje, už mu někdo organizuje život, šoupe nábytkem v jeho duši a ještě je dotčenej, že za to nedostal metál.

Rovnou přiznám, že jeho název jsem převzala od mé kamarádky. Župánkový den. Co to je? Hned vysvětlím.

Víte… no, to bych nebyla já, kdybych zase nad něčím nedumala. Byly chvíle, kdy se moje mladší já bálo změnit názor. Jak bych asi vypadala, kdybych zvrátila něco, co jsem už vyslovila nahlas? Ufff. Těžký.

Vzpomínám na svá dětská léta. Byla jsem klidná, možná až zakřiklá. Ale moje dětské sny byly tak silné a hluboké i přesto se na hodně let vytratily. Kecala bych, kolik mi bylo, ale úplně jasně si pamatuju, že jsem chtěla žít u moře. Být třeba barmankou. Měla jsem v hlavě vůni limetek, ananasu a slunce rozpáleného baru. Možná to...