Když endo spí

Když endometrióza spí

Je to 14 měsíců po operaci a 6 měsíců po potratu.A já mám to štěstí, že se zatím nevrátila. Spí.A i když moje imunita běží už na úplně jiný operační systém než dřív, trvá dlouho, než se tělo z chaosu znovu poskládá – ne zpět do původního stavu, ale do nové verze, kde reaguje jinak, cítí jinak a já se učím žít s tím, co je.

Něco je lepší. Něco horší.A paměť na bolest? Ta je pořád ostrá jak břitva. Mívala jsem vysoký práh bolesti. Teď už ne. Když to řeknu blbě – vyhýbám se i trhání obočí.

Pohyb byl dlouho problém.Až teď, po 15 měsících, mě zavolala moje stará láska – tanec. Ne myslí. Tělem. Tak silně, že jsem to nemohla ignorovat. Z bolestí mi zůstala bedra – endometrióza tam lezla hluboko do vazů, které drží dělohu, a jsou plné nervových zakončení. Nemůžu dlouho stát ani sedět, ale upřímně… po všem je to vlastně maličkost.

Hormonální akné si žije svůj život, ale aspoň mi konečně nepadají vlasy Váha je teď můj největší oříšek – hormony si jedou svojí diskotéku a já ji neumím zkrotit. Vlčí hlad střídá nechuť, PMS se mě drží jak ex a někdy jsem protivná i sama sobě. Vděčná – a zároveň nasraná. Šťastná – a frustrovaná. Obě pravdy existují.

A pak tu je endo belly.Myslela jsem, že se mi vyhne. Nevyhlo.Ráno ploché břicho, pak si dáš jablko a vypadáš na pátý měsíc. Tvrdý nafouknutý balón, jiný než běžné nadýmání. Prostě nová realita střev.A i tak…

Možná endometrióza spí.Možná já teď konečně bdím.A možná právě tohle je na tom všem nejhezčí.Že i když je tělo jiné než dřív, dá se s ním žít. Dá se mu naslouchat. A ono se za to odvděčí – někdy tancem místo bolesti, někdy klidem místo války.Neříkám, že je to jednoduchá cesta.Ale je možná. A stojí za to, protože bolest už nemusí řídit každý den.Pokud tohle čteš a máš endometriózu – nejsi v tom sama. 

Tvé tělo není nepřítel. Jen hlasitě mluví a chce být slyšet. A když s ním půjdeš, ne proti němu, může přijít chvíle, kdy i tvoje endo usne. Možná na měsíc. Možná na rok. Možná na déle. A i kdyby ne – pořád máš sebe.A to je víc, než se zdá.