Endometrióza trochu jinak

Endometrióza trochu jinakTyhle řádky nejsou úplně o endometrióze jako takové. Jsou spíš o tom, jaké to bylo pro mě, když mi vstoupila do života… a jak jsem se s ní učila a učím žít.

Když jsem poprvé slyšela její jméno mířené na mě, první myšlenka byla jasná: Selhala jsem. Moje tělo selhalo.Měla jsem v sobě lítost. Nad sebou. Že jsem to nechala dojít až sem a nejspíš jsem to i nějak pohnojila.A tahle myšlenka mě stáhla úplně na dno.Tam, kde jsem se plácala jak šnek v blátě, otočený vzhůru nohama. Tohle byla moje první fáze.A za mě ta úplně nejhorší. Vím, že v ní není dobré zůstávat dlouho. Ale také vím, že jsem si tím musela projít svým tempem.

Druhá fáze byla hledání.Hledala jsem, co jsem udělala špatně.Kde se to pokazilo. Četla jsem, googlovala, hledala odpovědi. Chtěla jsem pochopit.A někde uvnitř jsem cítila, že tu odpověď stejně nedostanu zvenku. Jenže moje hlava jela pořád dokola.Můj vnitřek?Ten mlčel a koukal na mě stylem:No jsem zvědavý, co zase vymyslíš.Protože moje hlava nikdy nevymyslela pravdu.Ta jen dokázala strašně kreativně produkovat blbosti.Pak přišel moment, kdy jsem to pustila.Přestala jsem hledat. A najednou to přišlo samo.Ve sprše. Při mytí vlasů, kdy jsem přemýšlela jestli vůbec zvládnu sama vylézt z vany. A cvak – žárovka.Neřešila jsem, jestli je to pravda. Protože jsem to prostě cítila.

Třetí fáze byla dát jí tvář.Zní to možná ezo. Možná trochu jo.Ale mně vždycky pomáhalo dát svému strachu konkrétní podobu. Zavřela jsem oči, pustila si hudbu do sluchátek…a uviděla jsem ji.Chobotnici.Byla klidná. Mírumilovná. A v tu chvíli mi došlo, že záleží hlavně na tom, jak se ke svému tělu budu chovat já ale ne jen stravou a cvičením, životním stylem ale postojem k sobě, jako celek, ne jen část. A pak v poslední fázi přišlo přijetí.Jo. Mám ji. A pravděpodobně s ní budu žít celý život.Budu se ji snažit ukolébat. Dát jí pomyslný dudlík a uspat ji, aby tolik nezlobila.Jestli se mi to povede?Nevím. Možná se jednou probudí a bude mě chtít sežrat. Možná se vrátím zase na začátek a projdu si celé kolečko znovu.

Ale jedno vím jistě.Nechci se z toho už znovu posrat. I když vím, že vždy nedostanu jen to, co chci ale i to co nechci abych si uvědomila co vážně doopravdy a autenticky chci. Je dost možné, že to jen jednou stačit nebude. P.S. Já v AI podobě, která mi absolutně není podobná Ale nevadí. Účel článku plní, já a má životní zkouška, která dostala tvář.