Filtr, kterej nevidíš – ale rozhodne za tebe

Tento článek není úplně typický. Je to spíš hlasité zamyšlení. A třeba se zamyslíte taky. Všichni někdy přemýšlíme, jak nás ostatní vnímají. Teď ale nemluvím o těch, co nás znají dlouho – spíš o těch, kteří nás vidí úplně poprvé. 

Ten moment, kdy se s někým seznámíte. Nevíte o něm nic. Jen ho vidíte. A přesto proběhne takové zvláštní skenování – člověk si vás sjede pohledem od hlavy až k patě. Bez ohledu na pohlaví, bez postranních úmyslů. Jako kdyby si podvědomě zjišťoval: "Kam až tě pustím do svýho prostoru?" Není to jen o vzhledu. Spíš o tom, co z nás vyzařuje. 

Takový filtr, o kterým možná ani nevíme – stejně jako si neuvědomujeme, že zrovna pracujou játra. Prostě to běží samo. A najednou to víš. Jestli tě ten člověk odpuzuje. Nebo jestli si říkáš: "Tvl, tenhle je mi fakt blízkej." A pak samozřejmě všechno mezi tím. U sebe jsem vypozorovala dvě základní reakce. Takovej zvláštní osobní filtr. Buď se ve mně zapne arogantní fracek – začnu se chovat jak na přesdržku. Nebo naopak – jsem hned vřelá, vtipná, ukecaná, dělám srandičky už u první věty. A nejde o náladu. Reaguje to podle toho, kdo stojí přede mnou. A tak mě napadá: 

Máš to taky tak? Že ještě než někdo promluví, už přesně víš, jak blízko k tobě může?