Honba za štěstím

Napadlo mě další téma proč se pořád ženeme za štěstím a chceme být mega šťastný a euforický? Extrém /extrém a co uprostřed?Proč je ti nejlíp, když se nic extra neděje. 

Víš, že nejlepší stav pro tvoje tělo není mega štěstí… ani hlubokej smutek… ale prostě ten klid uprostřed? Takovej ten moment, kdy ti je fajn, ale nemusíš nikomu skákat kolem krku nebo brečet do polštáře. Jen si tak jsi.Protože i když jsi šíleně šťastný/á – třeba po skvělým rande, výhře nebo euforii z nový kabelky/ auta– tělo to bere jako stres. Sice pozitivní, ale pořád stres. Tep, hormony, tělo jede "na výkon". 

A víš co? Dlouhodobě ho to vyčerpává úplně stejně, jako kdybys byl/a vystresovaný/á z práce.Na druhý straně, když jsi na dně, v tom fakt těžkým… tak tam se o žádným klidu taky nedá mluvit. Tam je to přežívání. A navíc – když jsi úplně nahoře, často už v hlavě jedeš: "Jak dlouho to vydrží?" A když jsi úplně dole, zas tě dusí myšlenka: "Tohle nikdy neskončí."Takže ani nahoře, ani dole není úplnej klid. 

V obou případech tě žere strach.Ale v tom neutrálu, v takovým tom "mám klid, je mi fajn, svět nehoří a já nemusím nic hrotit" – tam tělo fakt vypne ten stresovej režim. Tam se regeneruje, tráví, spí, hojí a vůbec všechno funguje, jak má.A tak si klidně přestaň vyčítat, že nejsi nonstop veselý/á.Protože možná jsi právě v tom nejzdravějším stavu – v klidu.