Jak kráčíme evolucí – MENSTRUACE
Starověk (Mezopotámie, Egypt, Řecko, Řím)
Mezopotámie (cca 3500–500 př. n. l.)
První pohledy na ženské tělo, zaznamenané v klínovém písmu. Menstruace se tu nebrala jako ostuda. Byl to "stav zvláštní" – něco mezi nečistotou a posvátností. Žena měla během krvácení klid. Neměla vstupovat do chrámů, ne proto, že by byla špinavá – ale protože byla "příliš blízko bohům". Tihle lidé totiž věděli, že krev není jen biologie. Krev znamenala život i smrt. Byla symbolem bohyně Ištar – divoké, vášnivé, silné. A žena, která krvácela, byla považována za napojenou.
Egypt (cca 3000–30 př. n. l.)
V tomhle světě nebyla menstruace něčím "fuj". Byla součástí života – cyklického, přirozeného, božského. Egyptské ženy používaly tampony z papyru, vonné masti, napářky, a věřily, že krev má moc. Kněžky a léčitelky ji dokonce považovaly za dar – nositelku proměny. Nebylo to tabu. Nebyla to slabost. Byla to brána. Krev nebyla špína – byla to posvátná tekutina. Antické
Řecko (cca 800–146 př. n. l.)
Menstruace? To byla věc "hysterická" – slovo, které odvozovali od hystera, děloha. A ta děloha, podle nich, byla potvora. Cestovala po těle, když žena "neupouštěla krev" pravidelně. Léčba? Třeba vůně – aby se děloha vrátila zpět na své místo. Ale pozor – ne všechno bylo tak černobílé. Někteří lékaři chápali menstruaci jako "přirozené čištění těla" a ženské tělo brali jako cyklické, zatímco mužské jako stálé. A ženy samy? Ty se s tím popraly po svém. Dávaly si lněné hadříky, používaly ocet i oleje, schovávaly se… ale taky se podporovaly. Ve svých kruzích, mimo filozofické síně. Protože věděly své.
Řím (cca 753 př. n. l. – 476 n. l.)
Ženská krev byla… divná. Nezkrocená. A Římané neradi věci, co nemohli ovládnout. Takže? Menstruující ženy byly "nečisté" – ale zároveň jim přisuzovali magickou sílu. Že prý způsobí vadnutí květin, zakalí víno nebo odeženou bouřku. Ale mezi tím vznikly i první menstruační pomůcky. Látkové výplně, vata, kusy tkanin. Nic pohodlného, ale účel to plnilo. Jen veřejně o tom mluvit? No to ani náhodou. Zajímavost? Některé římské ženy používaly menstruační krev jako přísadu do lektvarů. Jo – fakt. Věřilo se, že má léčivé nebo ochranné účinky. A jak je známo – římané se s tím nemazali. Naštěstí existovala i místa, kde ženy mohly být spolu, sdílet, opečovat se. Třeba právě v ženských lázních. Tam šly masky dolů. Doslova i obrazně.
Starověk- Raný středověk( Kelti, Germáni, Slované) (cca 800 př.n.l-1000 n.l)
Keltky si vyráběly látkové vložky z přírodních materiálů – nejčastěji používaly vlnu, lněné nebo konopné plátno, které se dalo vyprat a znovu použít. Některé ženy využívaly i mech, slámu nebo jemně nadrcenou trávu, vloženou do tkaniny, protože tyto materiály dobře vsakují a zároveň byly dostupné. Krev nebyla považována za "špínu", ale za silný nositel života – proto se někdy používala jako součást rituálů nebo byla obětována bohům. Menstruující ženy často trávily čas v klidu, mimo běžné dění – ne jako vyloučení, ale jako rituální očista a propojení s bohyněmi.
Germánské ženy žily v tvrdých podmínkách – příroda byla nekompromisní a život často boj. Menstruace se neřešila veřejně, ale byla respektována jako součást ženské síly. Neexistoval stud, jen praktická potřeba zvládnout "ty dny", aniž by se tím brzdil běžný chod života. Používaly nejčastěji vlněné nebo lněné hadříky, které si vkládaly mezi stehna a upevňovaly páskem, někdy využívaly i mech nebo kůži. Neexistovala žádná výmluva – žena musela být funkční, i když krvácela. Krev byla považována za součást cyklu života a smrti, a některé kmeny věřily, že v době menstruace je žena blíž duchovnímu světu – ale bez sentimentu. Spíš jako bojovnice, co právě nabírá novou sílu.
Slovanky vnímaly menstruaci jako přirozený dar, součást koloběhu přírody, ve kterém hrály důležitou roli. Nešlo o ostudu, ale o cyklickou sílu. Krev se nevysvětlovala, jen přijímala – stejně jako déšť, sníh nebo měsíc na nebi. Věděly, že žena je během těchto dní jiná – citlivější, propojenější, někdy i odtažitá. Někdy se ženy v době menstruace stahovaly stranou – ne proto, že by měly být "nečisté", ale aby naslouchaly sobě, přírodě a snům. Používaly přírodní materiály – látky, mech, seno nebo trávu, často vkládané do plátěných vaků, které se připevňovaly k tělu. Ženy si pomáhaly i bylinkami na zmírnění bolestí – řebříček, kontryhel nebo hluchavka byly běžnou součástí ženské moudrosti. Menstruace nebyla tabu. Byla to tichá součást ženské síly, jako tajemný pramen hluboko v lese – nepotřebovala slova, jen respekt.
Středověk (cca 1000-1500)
Ve středověku bylo ženské tělo opředeno strachem, tajemstvím a hanbou. Menstruace – kdysi přirozená součást života – se stala symbolem nečistoty, viny a hříchu. Ne protože ženy změnily své tělo. Ale protože společnost změnila pohled. Církevní autority rozhodly, že žena při menstruaci nesmí přijímat svátosti. V některých textech byla označena za "nečistou", která ztrácí životní tekutinu jako trest za svou tělesnost. A tak se menstruace stala něčím, o čem se nemluvilo, co se skrývalo, a za co se ženy začaly stydět. Hygiena? O té si mohly ženy nechat zdát. Plenky, kusy látek, smotaná sláma, mech – to byl běžný "komfort". Praní látkových vložek bylo běžné, pokud na něj měly vodu. A v zimě? Když voda zmrzla? Tak zmrzla i možnost výměny. V lepším případě měly ženy vlastní "menstruační košili", v horším prostě jen víru, že to přejde dřív než kapne krev na kámen v kapli. Zatímco některé ženy ještě udržovaly zbytky starých rituálů, většina už mlčela. Protože mlčet bylo bezpečnější než vysvětlovat, proč tělo krvácí, aniž by umíralo. Ale duše nezapomněla. A tělo taky ne. A tak si to ženy nesly dál – skrz generace – tichý stín, že když krvácím, měla bych být potichu, slušná a hlavně – neobtěžovat.
Novověk (Baroko, Rokoko) (cca 1600-1789)
Jestli to šlo někde s menstruací dolů, tak v novověku. Žena byla hříšná, tělo ženy bylo zdrojem pokušení, krev byla špinavá – a všechno, co z nás vycházelo, bylo nutné buď zakrýt, potlačit, nebo modlitbou vykouřit. Ženská byla často braná jen jako nástroj rozmnožování, ale božínku, hlavně o tom nemluv. Hygiena? Tak na to zapomeň. Spodní prádlo se sice nosit začalo, ale menstruační pomůcky? Většinou žádné. Kdo měl kus látky, byl vítěz. Ostatní si prostě "nějak pomohli" (nebo trpěli). A čím víc se svět "modernizoval", tím víc se tohle téma zametalo pod koberec. Ženské tělo se skrývalo pod korzety a pocity studu. Jo a když měla žena "příliš silné city", byla označena za hysterku. No jasně, to nedělal cyklus, to dělala "její slabá mysl".
Pozdní novověk (cca 1800-1914)
Ani průmyslová revoluce, ani vynálezy, ani nové ideje rovnosti nezměnily jeden fakt – menstruace pořád byla něco, o čem se nemluvilo. Společnost sice směřovala k pokroku, ale žena v krinolíně, šněrovačce a bílých rukavičkách měla hlavně držet dekorum – a krev, bolest, emoce? To se nepatřilo. Na venek vznešenost, uvnitř trápení. Menstruující ženy si stále pomáhaly podomácku – nejčastěji kombinací hadříků, utěrek nebo improvizovaných vycpávek, které si přivazovaly pomocí pásků. Žádné jednorázové pomůcky, žádná sterilita, žádná guma do kalhotek. Co se dalo vyprat, to se pralo. Co nešlo, to se schovalo. Menstruace byla považovaná za cosi nehygienického, tělesného a nevhodného. Žena měla být čistá, cudná, klidná – a rozhodně neměla připomínat, že má dělohu, která krvácí. Lékaři často doporučovali během menstruace klid, někdy i zákaz chození do školy nebo práce – ale ne proto, aby ženám odlehčili. Spíš proto, že se věřilo, že v "těch dnech" jsou nevyrovnané, nevhodné a nevhodné na společnost. Ale i v této době se něco začalo lámat. Ženy v kruzích zdraví, přírody nebo raného feminismu si začaly menstruaci všímat jinak – jako přirozeného rytmu. Ale to byl zatím jen šepot – hlasitě se mluvit ještě nemohlo.
Válečné období (1914-1945)
Bojovalo se na všech frontách. Ale i když ženy držely pušky, šily uniformy, hasily požáry a staraly se o rodiny, jejich těla nečekala. Menstruace si běžela dál – a podmínky byly často extrémní. Hygienické pomůcky byly luxus. Válka znamenala nedostatek všeho – včetně vaty, látky, bavlny i pracích prostředků. Ženy si vyráběly pomůcky z čehokoli, co bylo po ruce – stará prostěradla, hadry, zbytky. Všechno se pralo a znovu používalo, dokud to nešlo úplně rozpadnout. Málokdo řešil, že někdo krvácí nebo že má bolesti. Ženské tělo mělo prostě "fungovat". Ticho okolo menstruace bylo v té době stále silné. Nejenže se o tom nemluvilo – ale často ani nemohlo. Ženy byly považovány za méně stabilní, a zmínka o "měsíčkách" mohla být použita jako zbraň proti nim – že jsou přecitlivělé, labilní, neschopné.
Totalismus (1948-1989)
Ženy byly v očích režimu silné, pracovité a odolné. Rovnost pohlaví se hlásala na každém rohu – ale realita vypadala trochu jinak. O ženském těle se stále nemluvilo. A pokud ano, pak jen v souvislosti s "funkčností" – porod, práce, produktivita. A menstruace? Tu si ženy měly vyřešit v tichosti. Menstruace byla tabu, ne téma. I když už existovaly vložky (většinou v otřesné kvalitě), nebyly běžně dostupné. A hlavně – o tom se nemluvilo ani doma. Žena měla vydržet, neotravovat, neupozorňovat. Ve školách se téma přešlo mlčením. Dívky často netušily, co se s nimi děje, a matky se styděly to vysvětlovat. První menstruace tak byla pro mnohé šokem, ne oslavou ženství. Pomůcky? Tvrdé, šustivé vložky bez lepicí vrstvy, které klouzaly v kalhotkách, a u kterých člověk doufal, že "to udrží". Tampóny nebyly běžně k dostání, o menstruačních kalíšcích nemohla být ani řeč. Sdílení mezi ženami bylo vzácné. Všechno ženské se neslo v duchu "zvládni si to sama". Nikdo nechtěl být označen za slabou – a tak se mlčelo, i když bolelo. Gynekologická péče byla často necitlivá, technická. Hlavně splnit plán, vyřešit "problém", předepsat hormon, odstranit dělohu. Péče o cyklus jako takový – skoro neexistovala. Ale i přesto – ženy tvořily neviditelné spojenectví. Když bylo nejhůř, půjčila ti kolegyně vložku. Dala ti radu, jak přežít. A i v době, kdy nebyla svoboda slova, existovala tichá řeč žen.
Dnes už máme vše a i dokonce o tom můžeme veřejně sdílet ušli jsme obrovský kus cesty. A konečně na menstruaci pohlížíme pomalu jako Keltské nebo Egyptské ženy. Návrat do minulosti? Ne návrat k sobě.