Jak kráčíme evolucí – NEVĚRA, ROZVODY, SEXUÁLNÍ ORIENTACE

Láska, věrnost ani nevěra nejsou výdobytkem moderní doby. Lidé se zamilovávali, podváděli, rozcházeli i začínali znovu už tisíce let. Jen každá epocha měla svá vlastní pravidla. Někde rozhodovala rodina, jinde zákony nebo církev. Někde se nevěra trestala smrtí, jinde nad ní společnost přivřela oči. Podívejme se, jak se v průběhu dějin měnil pohled na nevěru, rozvody i vztahy mezi osobami stejného pohlaví – a kde lidé hledali lásku, když ji doma nenašli.

MEZOPOTÁMIE (cca 3000–539 př. n. l.)

V Mezopotámii měla věrnost jasná pravidla, která ale neplatila pro všechny stejně. Muži mohli mít kromě manželky také konkubíny nebo otrokyně, zatímco nevěra vdané ženy patřila k nejzávažnějším proviněním a Chammurapiho zákoník za ni ukládal velmi tvrdé tresty.

Rozvod možný byl a upravovaly ho zákony. Muž mohl manželství ukončit poměrně snadno, žena měla tuto možnost jen za přesně stanovených podmínek. Vše se řešilo podle zákona, včetně majetku a postavení manželky.

Prostituce byla v Mezopotámii běžnou součástí života a ve městech existovaly ženy, které se jí živily. Není proto překvapením, že intimní život nebyl omezený jen na manželství. Vztahy mezi osobami stejného pohlaví jsou doložené v některých textech, společnost je ale nevnímala stejně jako dnes.

Mezopotámie zkrátka ukazuje, že už první velké civilizace měly na lásku, nevěru i sex jasná pravidla. Jen pro muže a ženy často platila úplně jiná.

EGYPT (cca 3000–30 př. n. l.)

Ve starověkém Egyptě nebyla nevěra vítaná, ale život nebyl černobílý. Muži si často vydržovali milenky a prostituce byla běžnou součástí městského života. Existovaly hostince i ženy, které nabízely sexuální služby, a Egypťané se za sexualitu nestyděli tolik jako pozdější civilizace.

Rozvod patřil k nejvolnějším v celém starověku. Pokud manželství přestalo fungovat, mohl skončit bez složitých obřadů a žena si často odnášela svůj majetek. Zůstávat spolu za každou cenu nebylo pravidlem.

Vztahy mezi osobami stejného pohlaví byly známé, i když nepatřily k běžnému tématu. Nejznámějším příkladem jsou úředníci Nianchchnum a Chnumhotep, kteří byli pohřbeni společně a na výjevech jsou zachyceni v neobvykle důvěrných scénách.

Egypťané zkrátka ukazují, že láska mohla skončit rozvodem… a svět se kvůli tomu rozhodně nezbořil.

ŘECKO (cca 1100–146 př. n. l.)

Řekové uměli o lásce mluvit krásně, ale ve vztazích měli pravidla dost přízemní. Mužům se bokem tolerovalo mnohem víc než ženám. Kdo nehledal milenku, mohl zajít za hetérou – vzdělanou společnicí, která nebyla jen "žena na noc", ale často uměla bavit, mluvit, pít i držet krok s mužskou společností.

Rozvod možný byl, ale ženy to měly složitější. Muž mohl manželství ukončit poměrně snadno, žena musela svou žádost řešit přes úřady nebo mužské příbuzné. Svoboda tedy existovala, jen rozhodně nebyla rozdávaná rovnoměrně.

Vztahy mezi muži nebyly v některých částech Řecka ničím neobvyklým. U dospělých mužů se ale zároveň čekalo, že se ožení a budou mít děti. O lásce mezi ženami se dochovaly hlavně básně Sapfó, které ukazují, že ani ženská touha nebyla žádný moderní vynález.

Řecko zkrátka dokázalo z lásky udělat filozofii… a z bokovky společenský program.

KELTOVÉ (cca 500 př. n. l. – 43 n. l.)

Keltové se na vztahy dívali volněji než většina tehdejších národů. Nevěra sice mohla být důvodem k rozchodu, ale ženy měly na svou dobu neobvykle silné postavení a nebyly odkázané jen na rozhodnutí svých mužů. Během svátku Beltain se slavila plodnost, nový život i láska a nebylo výjimkou, že právě tehdy vznikaly nové milostné vztahy.

Rozvod nebyl ničím výjimečným. Keltské zvykové právo umožňovalo ukončit manželství z různých důvodů a řešilo i rozdělení majetku. Když vztah přestal fungovat, život tím rozhodně nekončil.

Homosexualita není z keltského prostředí doložená tak jednoznačně jako například u Řeků, proto se nestala součástí běžného společenského života, o kterém bychom měli spolehlivé zprávy.

Keltové zkrátka ukazují, že když se rozhořely beltainské ohně, někdy se spolu s nimi rozhořela i úplně nová láska.

GERMÁNI (cca 100 př. n. l. – 800 n. l.)

U Germánů byla věrnost otázkou cti. Nevěra se nebrala jako soukromý problém dvou lidí, ale jako ostuda celé rodiny. Žena přistižená při nevěře mohla být veřejně ponížena a vyhnána ze společenství. Na milostné avantýry se tady rozhodně nehrálo.

Rozvod možný byl, patřil ale spíš k výjimečným událostem. Manželství mělo být pevným svazkem a rozpad rodiny nebyl něco, nad čím by společnost mávla rukou.

Homosexualita se v germánských zákonech ani běžném životě neobjevovala jako součást společnosti. Naopak v pozdějších právních předpisech byla považována za nepřijatelné chování a tvrdě trestaná.

Germáni zkrátka dávali jasně najevo, že čest se buduje celý život… a ztratit ji šlo během jediné nevěry.

SLOVANÉ (cca 500–1000 n. l.)

Slované si věrnosti vážili, přesto ani u nich nebyla nevěra ničím neznámým. Pokud se provalila, neřešil ji jen podvedený partner, ale často i oba rody. Milostné pletky mohly pokazit vztahy mezi rodinami mnohem víc než samotné manželství.

Rozvod možný byl a řídil se především místními zvyky. Když spolu muž a žena dál nechtěli žít, mohli se rozejít a uzavřít nový svazek. Manželství tak nebylo za každou cenu doživotním vězením.

Ve slovanském prostředí byla známá prostituce a v některých obchodních osadách i větších sídlech působily ženy nabízející sexuální služby, zejména tam, kudy procházely obchodní stezky. Církev ji později tvrdě odsuzovala, úplně ji ale nikdy nevymýtila.

Slované zkrátka dobře věděli, že láska se naplánovat nedá… a někdy si prostě našla vlastní cestu.

ROMÁNSKÁ DOBA (cca 1000–1200 n. l.)

S románskou dobou začala do vztahů výrazně promlouvat církev. Nevěra byla považována za těžký hřích, přesto se lidé milostných dobrodružství nevzdali. Ve větších městech fungovaly nevěstince a mnohé z nich městské úřady tiše tolerovaly. To, co bylo v kostele zakázané, se o pár ulic dál často dělo bez většího překvapení.

Rozvod se stal téměř nemožným. Manželství bylo považováno za nerozlučitelný svazek, a když vztah přestal fungovat, většina lidí prostě musela vydržet.

Homosexualita byla církví označována za těžký hřích a za její odhalení hrozily přísné tresty.

Románská doba zkrátka ukazuje, že zakázat sex bylo mnohem jednodušší než ho skutečně zastavit.

GOTIKA (cca 1200–1500 n. l.)

V gotice měla církev nad lidskou sexualitou ještě větší kontrolu než dřív. Nevěra byla považována za těžký hřích, přesto nevěstince z měst nezmizely. Naopak v mnoha z nich fungovaly zcela otevřeně a některá města je dokonce sama spravovala nebo z nich vybírala poplatky. Kázání byla jedna věc, skutečný život druhá.

Rozvod prakticky neexistoval. Manželství bylo nerozlučitelné a většina lidí spolu musela zůstat bez ohledu na to, jestli jim vztah fungoval nebo ne.

Homosexualita byla považována za těžký hřích a za její odhalení hrozily velmi tvrdé tresty, v některých zemích i trest smrti.

Gotika zkrátka ukazuje, že i když se přes den kázalo o hříchu, po setmění měly nevěstince stále otevřeno.

RENESANCE (cca 1500–1600 n. l.)

Renesance vrátila do života radost, a to platilo i pro vztahy. Nevěra sice mohla poškodit pověst, přesto kvetla hlavně ve městech. Velkou oblibu si získaly kurtizány – krásné, vzdělané ženy, které byly společnicemi bohatých mužů. Mnohé uměly cizí jazyky, hrály na hudební nástroje a pohybovaly se mezi šlechtou i umělci.

Rozvod zůstával kvůli církvi velmi složitý, a tak mnoho lidí řešilo nešťastné manželství spíš milencem nebo milenkou než rozchodem. Domácnost byla jedna, láska někdy úplně jinde.

Homosexualita byla ve většině evropských zemí dál trestná a za její odhalení hrozily přísné tresty. Ani renesanční obdiv k lidskému tělu na tom nic nezměnil.

Renesance zkrátka ukazuje, že někdy vedla cesta k srdci přes básně… a jindy přes dveře slavné kurtizány.

BAROKO (cca 1600–1750 n. l.)

Baroko naoko hlásalo cudnost, ale skutečný život vypadal úplně jinak. Nevěra byla mezi šlechtou i měšťany běžnou součástí života a milence si lidé hledali nejen na dvorech, ale i v hostincích, lázních nebo nevěstincích, kterých ve městech rozhodně nebylo málo. To, co se přes den odsuzovalo, po setmění často ožívalo.

Rozvod zůstával téměř nemožný. Když manželství nefungovalo, většina lidí si nový život nezařídila rozvodem, ale tajným vztahem mimo domov.

Homosexualita byla nadále považována za těžký hřích a zákony ji tvrdě trestaly. Veřejně o ní nemluvil téměř nikdo.

Baroko zkrátka dokazuje, že čím přísnější byla pravidla navenek, tím živější býval život za zavřenými dveřmi.

ROKOKO (cca 1730–1789 n. l.)

Rokoko si s věrností hlavu příliš nelámalo. Flirtování patřilo ke společenskému životu stejně jako plesy a slavnosti. Milenci i milenky nebyli žádnou vzácností a ve velkých městech kvetly luxusní nevěstince i vyhlášené salony, kde se nehledala jen zábava, ale často i bohatý mecenáš nebo vlivný ochránce.

Rozvod zůstával vzácný a většina manželství pokračovala bez ohledu na to, co se dělo mimo ložnici. Mnoho párů tak vedlo spíš společenské partnerství než věrný manželský život.

Homosexualita byla i nadále zákony zakazována a za její odhalení hrozily přísné tresty, přesto z vyšší společnosti nikdy úplně nezmizela.

Rokoko zkrátka ukazuje, že největším tajemstvím nebylo, kdo má milence… ale komu se to podařilo utajit.

KLASICISMUS (cca 1780–1820 n. l.)

Klasicismus působil na první pohled spořádaně, pod uhlazeným zevnějškem se ale lidská povaha nezměnila. Nevěra se dál odehrávala hlavně v soukromí a ve větších městech fungovaly nevěstince i luxusní domy pro zámožnější klientelu. Jen se o milostných aférách mluvilo mnohem tišeji než v rozpustilém rokoku.

Rozvod byl ve většině Evropy stále velmi složitý a záleželo na zákonech jednotlivých zemí. Kdo nebyl v manželství šťastný, častěji hledal útěchu u milence nebo milenky než u soudů.

Homosexualita zůstávala ve většině států trestná nebo společensky nepřijatelná. O takových vztazích se nemluvilo veřejně a většina lidí je pečlivě skrývala.

Klasicismus zkrátka ukazuje, že i když se společnost tvářila spořádaně, lidské touhy zůstaly úplně stejné.

SECESE (cca 1890–1914)

Secese přinesla do vztahů větší volnost a ženy začaly otevřeněji rozhodovat o vlastním životě. Nevěra samozřejmě nezmizela, ale už nebyla výsadou mužů. Ve velkých městech kvetly kabarety, noční podniky i luxusní nevěstince, kde se scházela smetánka, umělci i bohatí podnikatelé.

Rozvod byl stále složitější než dnes, přesto se o něm začalo mluvit častěji a společnost už se na rozpad manželství nedívala tak nekompromisně jako v předchozích stoletích.

Homosexualita byla ve většině evropských zemí stále společensky nepřijatelná a často i trestná, proto většina vztahů zůstávala skrytá před okolím.

Secese zkrátka ukazuje, že zatímco města žila nočním životem, stará pravidla o tom, co je správné, se pomalu začínala rozpadat.

1. SVĚTOVÁ VÁLKA (1914–1918)

První světová válka rozdělila miliony manželů na dlouhé roky. Nevěra během odloučení nebyla ničím neznámým a vznikaly nové vztahy jak mezi vojáky na frontě, tak mezi ženami, které zůstaly doma. Ve městech i v blízkosti vojenských posádek prudce vzrostla prostituce a mnoho armád se snažilo její fungování alespoň zdravotně kontrolovat, aby omezily šíření pohlavních nemocí.

Rozvod byl stále poměrně složitý, a tak mnoho manželství přežilo jen na papíře. Po návratu z války se řada párů už nedokázala vrátit ke společnému životu.

Homosexualita byla ve většině evropských států stále trestná nebo společensky nepřijatelná, proto zůstávala skrytá před veřejností.

První světová válka zkrátka ukázala, že někdy dokáže vztahy rozdělit dřív vzdálenost než samotná nevěra.

1. REPUBLIKA (1918–1938)

První republika přinesla do vztahů větší svobodu. Lidé začali častěji randit bez dozoru rodiny, tančilo se v kavárnách, barech i tanečních sálech a nevěra už nebyla takovým tabu jako za předchozích generací. Ve velkých městech fungovaly nevěstince až do roku 1922, kdy byly v Československu úředně zrušeny. Prostituce ale nezmizela, jen se přesunula do ilegality.

Rozvod byl možný a proti minulým stoletím mnohem dostupnější. Přesto na rozvedené ženy společnost často pohlížela přísněji než na rozvedené muže.

Homosexualita byla mezi dospělými osobami v Československu stále trestná, a proto většina vztahů zůstávala skrytá před okolím.

První republika zkrátka otevřela dveře modernějším vztahům… ale některé předsudky si společnost nesla dál.

2. SVĚTOVÁ VÁLKA (1939–1945)

Druhá světová válka znovu obrátila vztahy vzhůru nohama. Dlouhé odloučení, strach i nejistota přinášely nové lásky i nevěry. V okolí kasáren, front i okupovaných měst se rozšířila prostituce a pro mnoho žen se stala zoufalým způsobem, jak uživit sebe nebo rodinu. V některých zemích vznikaly i nevěstince určené výhradně pro vojáky.

Rozvod během války ustoupil do pozadí. Lidé řešili především přežití a mnoho manželství zůstávalo jen na papíře, protože partneři byli celé roky od sebe.

Homosexualita byla v nacistickém Německu tvrdě pronásledována. Tisíce mužů skončily ve věznicích a koncentračních táborech, kde musely nosit růžový trojúhelník jako označení.

Druhá světová válka zkrátka ukázala, že když se svět zblázní, dostanou vztahy zabrat stejně jako všechno ostatní.

KOMUNISMUS (1948–1989)

1. etapa – 1948–1960

Po nástupu komunistického režimu byla ideálem spořádaná socialistická rodina. Nevěra byla společensky odsuzovaná, přesto samozřejmě existovala a nejčastěji vznikala na pracovištích nebo při služebních cestách. Prostituce byla zakázaná a potlačovaná, z velkých měst ale úplně nezmizela.

Rozvod byl možný, i když na něj společnost stále nepohlížela příliš příznivě. Homosexualita byla až do roku 1961 trestným činem a většina lidí svůj soukromý život pečlivě tajila.

2. etapa – 60. a 70. léta

Uvolněnější atmosféra 60. let přinesla otevřenější pohled na partnerské vztahy. Přibývalo rozvodů a lidé se seznamovali nejen v práci, ale také na tanečních zábavách, rekreacích ROH nebo na chatách a chalupách. Prostituce sice zůstávala nelegální, ve větších městech však fungovala dál.

Po roce 1961 už homosexualita nebyla trestným činem, společnost ji ale stále přijímala jen velmi obtížně a většina homosexuálů žila svůj soukromý život skrytě.

3. etapa – 80. léta

V osmdesátých letech už rozvod nepředstavoval nic neobvyklého a mnoho manželství končilo právě kvůli nevěře. Nové vztahy často vznikaly na pracovištích, podnikových akcích nebo během rekreací. Prostituce dál fungovala skrytě, především ve větších městech a kolem hotelů určených pro zahraniční hosty.

Homosexualita sice zůstávala legální, veřejně se o ní téměř nemluvilo a většina lidí ji dál tajila před okolím.

Komunistické období tak ukazuje, že i když stát chtěl řídit téměř všechno, lidské vztahy si nakonec stejně žily podle vlastních pravidel.