Jak kráčíme evolucí – SEXUALITA, INTIMITA

MEZOPOTÁMIE (cca 3000–539 př. n. l.) 

Sexualita v Mezopotámii byla všechno, jen ne tabu. Byla posvátná. Oslavovaná. Zakódovaná v mýtech i v praxi chrámů. Láska, tělo a plodnost byly darem bohů – a ženy byly kněžkami i klíčem. V chrámových komplexech, obzvlášť zasvěcených bohyni Inanně (či Ištar), docházelo k tzv. posvátnému spojení – hieros gamos. Spojení mezi veleknězem a chrámovou kněžkou nebylo "jen sexem". Byl to akt, který měl zrcadlit plodnost země, rovnováhu sil a spojení s božstvím. Muž i žena se navzájem neovládali – ale zastupovali božské principy. Dotek nebyl hřích, ale modlitba. Manželství bylo běžné, ale ani to nevylučovalo sexuální život mimo něj – intimita měla vrstvy a významy. Muži mohli mít konkubíny, ženy naopak chránily svou sexualitu jako cosi cenného. Ale rozhodně to nebyl svět studu nebo potlačení. Sexualita prostě byla. Jako voda, vítr, úroda. Někdy bouřlivá, jindy klidná. Ale vždycky přítomná. 

EGYPT (cca 3000–30 př. n. l.) 

Egypťané milovali život – a sexualita byla jeho přirozenou součástí. Nebyla špinavá, nebyla skrytá. Byla krásná, symbolická a všudypřítomná – ve stvoření světa i ve stvoření člověka. Vždyť sám bůh Atum měl zplodit svět rukou, s níž se miloval. Ano, žádné obcházení – Egypťané mluvili o intimitě s přímostí, ale úctou. Láska a sex byly běžnou součástí každodenního života. Ženy měly práva – mohly se rozvádět, vlastnit majetek, být milovány i milovat. Nevěra byla sice formálně trestná, ale realita byla lidská: vášeň nebyla cenzurovaná. Erotika se objevuje v poezii, na stěnách chrámů i v soukromých dopisech. Parfémy, oleje, květiny ve vlasech, tanec – to všechno byly součásti předehry. Sexualita nebyla jen fyzická – byla smyslová, voňavá, zpívaná. A když milenci odešli na onen svět, věřili, že si vezmou lásku s sebou. Do záhrobí. Do věčnosti. 

ŘECKO (cca 1100 př. n. l. – 146 př. n. l.) 

Řekové pojmenovali lásku šesti různými slovy. A není divu – sexualita pro ně byla hlubokou součástí lidské existence. Eros – vášnivá touha. Philia – přátelská blízkost. Agapé – duchovní láska. A další… Láska nebyla jednotvárná. Ani sexualita ne. Byla tu svoboda i hierarchie. Homosexualita byla běžnou součástí společnosti, hlavně mezi muži – jako nástroj výchovy i pouta. Ženy byly často odsunuty na okraj, ale existovaly i kněžky, básnířky, filozofky, které mluvily o touze beze strachu – jako třeba slavná Sapfó. Sexualita byla spojena s krásou těla i duše. Tělo bylo uctíváno, nahota nebyla hanbou, ale estetikou. A zároveň – láska mohla být i dramatem, osudem, neštěstím. Ostatně… stačí si přečíst jeden řecký mýtus. Sex byl přirozený, ale i filozofický. Touha byla cesta k extázi… nebo k pádu. Ale nikdy nebyla banální. 

ŘÍM (cca 753 př. n. l. – 476 n. l.) 

Římané vnímali sex jako běžnou součást života – stejně jako jídlo nebo politika. Nepotřebovali ho skrývat. Naopak – milovali ho popisovat, vyobrazovat a… užívat si ho. Sexualita byla otevřená, někdy drsná, často přímá. Veřejné lázně, fresky, amulety pro plodnost, sošky s obrovskými falusy – to všechno bylo normální. Římská společnost však měla dvojí metr: Muži mohli mít konkubíny, otrokyně i milence. Ženy měly být cudné, ale realita byla často jiná. Prostřednictvím sexu se uplatňovala i moc – kdo měl právo milovat, koho a jak, bylo propojeno se společenským postavením. Sex byl nejen rozkoší, ale i strategií. Rozvedené ženy, bisexualita, orgie i manželské povinnosti – to všechno bylo Římem. A přesto, v záplavě tělesnosti, tu zůstával prostor pro cit. Láska nebyla jen tělesná – někdy byla hlubší než jakákoli věta na pergamenu. Jen jí člověk musel jít naproti – přes všechno víno a masky. 

KELTI • GERMÁNI • SLOVANÉ (cca 500 př. n. l. – 1000 n. l.) 

U těchto národů byla sexualita divoká, přírodní a bez přetvářky. Nebylo třeba psát milostné traktáty – touha se žila pod hvězdami, za dlouhých zimních nocí, i při svátcích plodnosti. Keltské ženy byly sebevědomé, smyslné, volné. Mohly si vybrat muže, rozvést se, milovat pro radost i pro plodnost. Sexualita nebyla uzamčená do ložnic – byla součástí života, svátků, i magie. Například o svátku Beltaine (první máj) docházelo k rituálním spojením v přírodě – nebyla to orgie, ale oslava života. Germáni i Slované měli podobné ladění – vázané na cykly, přírodu a symboliku. Ve slovanských kulturách byla ženská sexualita často spojena s kouzlem a léčivou silou – mladé dívky splétaly věnce, ženy znalé bylin předávaly moudrost i v oblasti lásky. Muži i ženy znali význam doteku. Sex nebyl nečistý – byl živelný, silný, prostý hry na cudnost. A když přišel pravý čas, láska se žila naplno. Bez slibů navěky. Ale s úctou k tomu, co je teď. 

ROMÁNSKÁ DOBA (cca 1000–1200 n. l.) 

Sexualita se stáhla do ticha. Církev získává obrovskou moc a s ní přichází stud, hřích a vina. Milování přestává být přirozeným aktem – je to povinnost v manželství. Pro plození. Ne pro radost. Touha je nebezpečná. Smyslnost podezřelá. Tělo hříšné. Muži i ženy jsou vedeni k cudnosti, askezi a potlačení pudů. Žena se stává "nádobou hříchu" – její sexualita je považována za svůdnou a nebezpečnou. Kdo touží, padá. Kdo se dotýká, hřeší. Ale stejně jako voda si najde cestu i mezi kameny, láska si i v těchto dobách nacházela místo – tajně, šeptem, za nocí. Rytíři psali o své "paní" s uctivou láskou, ale jejich tělo toužilo víc, než dovolovala církev. A pod sukní cudnosti často klíčila tichá vášeň. 

GOTIKA (cca 1200–1500 n. l.) 

V gotice se tělo stává nástrojem pokušení a hříchu. Sexualita je podezřelá, ženská touha nebezpečná. Církev diktuje pravidla: žádná rozkoš, jen reprodukce. A jen v manželství. Každé vybočení může být cestou k zatracení. Nebo k hranici. Mniši kážou o cudnosti, ženy pálí jako čarodějnice. Milování se z veřejného života přesouvá do tichých komůrek, plných viny a ticha. A přece – v poezii vzniká první obraz ideální, čisté, nedotknutelné ženy. Milovaná je panna, anděl. Nedosažitelná. Ale zároveň – objektem posedlosti. Na druhé straně vznikají tajné texty, výjevy i artefakty, které dokazují, že sexualita nezmizela – jen se stala skrytým jazykem. A možná právě proto měla takovou sílu. 

RENESANCE (cca 1500–1600 n. l.) 

Tělo už není hříšné – je krásné. Po staletích strachu přichází obrat: umění, věda i filozofie opět vnímají člověka jako božský výtvor. A s tím i jeho sexualitu. Žena je znovu viděna – nejen jako matka, ale i jako milenka, milovaná, milující. Nahota se objevuje v malbě, poezii, sochařství… Sexualita se stává symbolem svobody, vášně, inspirace. Zatímco církev stále drží moc, svět se pomalu osvobozuje. Milenci si píší dopisy, umělci malují erotiku s noblesou, a na dvorech se šušká o tajných láskách, záletech i touze, která se už nemusí jen skrývat. Ale nebylo to jen jemné… Sexualita byla i prostředkem moci, manipulace, žárlivosti a hry. Ale konečně – mohla být zase i radostí. 

BAROKO (cca 1600–1750 n. l.) 

Tělo je zpátky na scéně. A rozhodně nemá stud. Po temné gotice a cudném kázání přichází výbuch emocí, barev a touhy. Baroko je přehnané. Vášnivé. Smyslné. A často i pěkně nestydaté. Sexualita se stává součástí dvorské hry. Vějíř, pohled, úklon hlavy – a už se hraje. Muži svádějí v básních i v alkovech, ženy vládnou svou krásou i lstí. Rozkoš je styl. Touha je zbraň. Láska je strategie. Za oponou vysoké morálky se odehrává celé představení těl: tajné komnaty, zálety, mimomanželská spojení, služebnictvo zasvěcené do všech detailů. A mezi tím i pravá vášeň, co srdce rozechvěje dřív, než se stačí zapnout korzet. A když padne noc a dvůr utichne, zůstane jen dech, touha a hedvábí na zemi. Baroko neříká: "Miluji tě." Baroko se ptá: "Kolikrát dnes?" 

ROKOKO (cca 1730–1789 n. l.) 

Rokoko bylo jako sladký dezert s ostrým podtónem. Všechno bylo růžové, načechrané, svůdné – a přitom plné narážek, dvojsmyslů a vzdechů v zákulisí. Sexualita se stala lehkou konverzací, ozdobou večírků, a někdy i základním jazykem přežití. Na dvorech se flitrovalo ve velkém. Dámy v korzetech psaly vzkazy do vějířů, pánové skláněli hlavy těsně nad výstřihy. Nevěra nebyla skandál. Skandál bylo nemít milence. Láska byla šampaňské – opojná, jiskřivá a nikdy ne poslední. Ale nezůstávejme jen u přetvářky – i v těch krajkových srdcích se občas zableskla skutečná vášeň. Taková, co nechtěla obdiv, ale dotek. Taková, co nelhala – jen voněla jako pižmo a mandlové mýdlo. 

KLASICISMUS (cca 1780–1820 n. l.) 

Klasicismus si oblékl rozum. A pod něj… hedvábí. Sexualita se měla kultivovat, tlumit, uhlazovat. Důležitá byla harmonie, sebeovládání, slušnost. Ale tělo – to se nepřestalo ozývat. Touha byla jako kaligrafie: přesná, ladná… a hluboce osobní. Ve verších se šeptalo o lásce, ale mezi řádky to vřelo. Muži psali vášnivé dopisy. Ženy je schovávaly pod polštářem. Dotek nebyl zakázán – jen měl mít úroveň. Ne rozepnout korzet, ale požádat ho, aby sám povolil. A někdy, když se setkaly dvě myslící duše… láska se stala dialogem. A sex – mistrovským závěrem eseje. 

SECESE • 1. SVĚTOVÁ VÁLKA • 1. REPUBLIKA (cca 1890–1938) 

Secese začíná ladně – jako křivka ženského těla na plakátu Alfonse Muchy. Sexualita je najednou uměním, symbolem, estetikou. Žena už není cudná paní – ale inspirace, přítelkyně, milenka. Milenci si šeptají v kavárnách, pijí absint, malují se nazí. A touha? Ta je všude. V obrazech, v básních, v parfému za uchem. Pak přichází válka. A ta vše přerušuje. Muži odcházejí. Ženy čekají. A když se milují, milují naplno – jako by to mohlo být naposledy. V téhle době se rodí lásky z bolesti, doteky z nutnosti, a orgasmy z úlevy, že ještě žijeme. A pak – první republika. Vzduch se čistí. Kabarety se plní. Sexualita se stává lehkostí. Flirtem. Moderností. Žena už není jen ozdobou – ale začíná určovat, co chce. A někdy chce víc než jednu noc. A někdy nechce vůbec. A poprvé to říká nahlas. 

2. SVĚTOVÁ VÁLKA (1939–1945) 

Tady nebyl prostor pro iluze. Jen pro okamžik. Válka vzala jistoty, čas, i city – a láska se musela zrychlit, zjednodušit, zkoncentrovat do jedné noci, jednoho polibku, jednoho těla. Milovalo se s vědomím, že zítra už možná nebude. Žádné zásnuby. Žádné květiny. Jen ruce, dech a touha ještě chvíli zapomenout. Sexualita se stala útočištěm. Pro ženy – něžným vzdorem vůči hrůze. Pro muže – návratem k lidskosti. A někdy taky nástrojem přežití. Výměna těla za chléb. Za šanci. Za naději. Ale i tak – každý dotek měl hodnotu. Každý pohled byl víc než dřív. Milovat v téhle době neznamenalo jistotu. Znamenalo to opravdovost. A risk. 

SOCIALISMUS (cca 1948–1989) Tělo bylo majetek státu. A rozkoš podezřelá. Sexualita měla být spořádaná, tichá, heteronormativní a nejlépe… vůbec. Pornografie neexistovala (aspoň oficiálně), erotika byla "buržoazní přežitek" a touha? Přece soudružsky nepotřebná. Ale realita? Lidi se milovali o to víc. A často o to víc potají. Dneska za garáží, zítra na pionýrském táboře, pozítří v nemocniční šatně. Samizdaty kolovaly, erotické časopisy byly jako poklad a bonboniéry podtrhovaly nevěru. A ženy? Ty měly rodit, makat a držet. Ale někdy držely ruce milenci, co nebyl jejich. A večer si v koupelně četly erotiku mezi řádky Rudého práva. Ať bylo jak chtělo – tělo si cestu vždycky našlo. A někdy, právě v těch šedých kulisách, vznikaly nejbarevnější doteky.