Jak kráčíme evolucí - SVATBY

Svatba patří k nejstarším tradicím lidstva, její podoba se však v průběhu dějin neustále měnila. Zatímco někdy šlo především o lásku, jindy rozhodoval majetek, postavení rodiny nebo politické zájmy. Společně se podíváme na to, jak naši předkové uzavírali manželství, jak probíhaly svatební obřady, jaké tradice dodržovali a jak se během tisíců let proměnil význam svatby i samotného manželství.

Mezopotámie cca 3500–539 př. n. l.

V Mezopotámii nebyla svatba především romantickým vyznáním lásky, ale důležitou rodinnou a právní událostí. O výběru partnera většinou rozhodovali rodiče a cílem manželství bylo založení rodiny, zajištění potomků a ochrana majetku. Láska mohla přijít až po svatbě.

Nejdříve se obě rodiny dohodly na podmínkách sňatku a výši věna. Následovala svatební smlouva zapsaná na hliněnou tabulku, která chránila práva obou stran. Po jejím uzavření se konala hostina s jídlem, pivem a vínem, při níž rodina i hosté oslavili vznik nového manželství. Nevěsta se poté přestěhovala do domu ženichovy rodiny, kde začínal její nový život.

Pro Mezopotámii je typické, že bez svatební smlouvy nebylo manželství považováno za plně platné. Právě písemný záznam byl jedním z prvních důkazů, že už před více než čtyřmi tisíci lety měla svatba jasná pravidla daná zákonem.

Egypt cca 3000–30 př. n. l.

Ve starověkém Egyptě bylo manželství považováno za přirozenou součást života, ale mělo mnohem méně formální podobu než v jiných civilizacích. Nejdůležitější bylo založení společné domácnosti a rodiny. O sňatku sice často rozhodovaly rodiny, přesto měli muži i ženy při výběru partnera větší volnost, než bylo v té době obvyklé.

Samotná svatba nebyla spojena s velkým náboženským obřadem ani složitým ceremoniálem. Ve většině případů se za manžele považovali ve chvíli, kdy se žena nastěhovala do domu svého partnera a začali spolu hospodařit. Bohatší rodiny někdy uzavíraly písemné manželské smlouvy, které upravovaly majetek i postavení obou manželů. Oslavy byly spíše rodinné a nechybělo jídlo, hudba ani tanec.

Egypt je výjimečný tím, že ženy měly v manželství na svou dobu poměrně silné postavení. Mohly vlastnit majetek, uzavírat smlouvy a v případě rozchodu si ponechat svůj majetek, což bylo ve starověkém světě poměrně neobvyklé.

Řecko cca 1200–146 př. n. l.

Ve starověkém Řecku bylo manželství považováno za důležitou součást života každého občana. O výběru ženicha nebo nevěsty většinou rozhodovala rodina a sňatek měl posílit postavení rodu i domácnosti. City hrály menší roli než povinnost vůči rodině.

Před svatbou se obě rodiny dohodly na věnu a podmínkách sňatku. V den obřadu byla nevěsta slavnostně oblečena, přinesla oběti bohům a po svatební hostině ji průvod za světla pochodní doprovodil do domu ženicha. Tam ji přivítala jeho rodina a tím začal její nový život v manželově domácnosti.

Řecké svatby byly plné symbolů a tradic. Přechod nevěsty do domu ženicha představoval začátek nové životní etapy a byl považován za nejdůležitější okamžik celého obřadu.

Řím cca 753 př. n. l. – 476 n. l.

Ve starověkém Římě bylo manželství považováno za důležitý krok v životě každého občana. U bohatších rodin se často uzavíralo kvůli majetku, postavení nebo politickým spojenectvím, zatímco u obyčejných lidí hrála větší roli vzájemná náklonnost. Přesto byl souhlas rodiny stále velmi důležitý.

Svatbě předcházely zásnuby, při kterých ženich předal nevěstě prsten jako symbol budoucího manželství. V den obřadu měla nevěsta bílé šaty a oranžovočervený závoj, vlasy spletené do šesti copů a obětovala bohům za šťastný společný život. Po hostině ji slavnostní průvod doprovodil do domu ženicha, kde byla přes práh symbolicky přenesena, aby při vstupu nezakopla. Věřilo se, že by to přineslo manželství smůlu.

Římské svatby byly bohaté na symboliku. Přenesení nevěsty přes práh, které se v různých podobách dochovalo až do současnosti, patří mezi nejznámější svatební tradice pocházející právě ze starověkého Říma.

Keltové cca 800 př. n. l. – 400 n. l.

U Keltů bylo manželství důležitou součástí života kmene, ale ženy měly na svou dobu poměrně silné postavení. V některých oblastech si mohly partnera samy vybrat a existovaly i různé formy manželství podle místních zvyků. Nejznámější je svazek uzavíraný na rok a den, po jehož uplynutí se oba mohli rozhodnout, zda spolu zůstanou.

Svatební obřady probíhaly pod širým nebem nebo na posvátných místech a často je vedl druid. Nechyběly oběti bohům, slavnostní hostina, hudba, tanec ani pití medoviny. Celá oslava mohla trvat i několik dní a účastnil se jí celý kmen.

Pro Kelty je typické, že manželství nebylo vždy chápáno jako nerozlučitelný svazek na celý život. Některé keltské kmeny umožňovaly rozchod poměrně jednoduše, což bylo na svou dobu velmi neobvyklé.

Germáni cca 500 př. n. l. – 500 n. l.

U Germánů byla svatba především spojením dvou rodů. Velký význam měl souhlas rodin a vzájemná dohoda, která měla zajistit dobré vztahy mezi oběma stranami. Muž při uzavření manželství často předával nevěstě dary jako důkaz, že se o ni dokáže postarat.

Svatební den provázela hostina, přípitky, hudba a různé slavnostní zvyky. Nevěsta odcházela do domu ženicha, kde ji přijala jeho rodina. Oslavy bývaly veselé a často pokračovaly dlouho do noci.

Pro Germány bylo typické, že ženich daroval nevěstě svatební dar přímo jí, nikoliv její rodině. Šlo o symbol úcty, odpovědnosti a začátku společného života.

Slované cca 500–1000

U starých Slovanů byla svatba jednou z nejvýznamnějších událostí v životě celé vesnice. Manželství spojovalo nejen dva lidi, ale také dvě rodiny, a proto se na přípravách i oslavách podílela široká komunita. Vedle dohody rodin hrály velkou roli lidové tradice a magické obřady, které měly novomanželům zajistit štěstí.

Svatbě předcházely námluvy a zásnuby. V den obřadu nechybělo požehnání rodičů, slavnostní průvod, bohatá hostina, zpěv, tanec ani lidové hry. Nevěsta si často oblékala věnec jako symbol čistoty a po svatbě jej vyměnila za čepec, který znamenal, že se stala vdanou ženou.

Pro Slovany je typické bohatství svatebních zvyků, z nichž mnohé se dochovaly až do dnešních dnů. Přenášení nevěsty, čepení, rozbíjení talíře nebo společné krájení svatebního koláče mají kořeny právě ve slovanských tradicích.

Románská doba cca 1000–1250

V románské době se manželství stále více dostávalo pod vliv křesťanské církve. Svatba už nebyla jen rodinnou dohodou, ale začínala být vnímána jako posvátný svazek. O výběru partnera většinou rozhodovali rodiče, zejména u šlechtických a bohatších rodin, kde hrály velkou roli majetek a postavení.

Svatbě předcházely zásnuby a dohoda mezi oběma rodinami. Samotný obřad se často konal před kostelem, kde si snoubenci před knězem slíbili věrnost. Poté následovala mše a teprve po ní se rodina i hosté přesunuli na svatební hostinu. Oslavy bývaly skromnější než v pozdějších obdobích, nechyběla však hudba, jídlo ani společné veselí.

Románská doba znamenala začátek období, kdy církev získávala nad uzavíráním manželství stále větší vliv. Právě tehdy se začaly formovat svatební tradice, které se v různých podobách udržely po mnoho dalších staletí.

Gotika cca 1250–1500

V období gotiky bylo manželství považováno za svátost a jeho pravidla určovala především církev. Sňatek měl být celoživotní a rozvod prakticky nepřipadal v úvahu. U šlechty se manželství často uzavírala z politických nebo majetkových důvodů, zatímco na venkově hrála větší roli dohoda rodin a místní tradice.

Svatba se konala v kostele za přítomnosti kněze a svědků. Nechyběla výměna slibů, požehnání ani mše. Po církevním obřadu následovala hostina, při které se hodovalo, zpívalo a tančilo. U bohatých rodů mohly oslavy trvat i několik dní, zatímco obyčejní lidé slavili skromněji, většinou s celou vesnicí.

Gotika upevnila podobu svateb, která je nám dodnes dobře známá – církevní obřad, veřejný slib věrnosti a přesvědčení, že manželství je závazek na celý život.

Renesance cca 1400–1600

V období renesance začaly vedle rodinných zájmů hrát větší roli také city, i když zejména u šlechty zůstávalo manželství často prostředkem k získání majetku nebo upevnění politických vztahů. Církev si nadále ponechávala hlavní slovo při uzavírání sňatků, ale život ve městech přinášel postupně svobodnější pohled na výběr partnera.

Přípravy na svatbu bývaly velkolepé. Nevěsta si oblékla slavnostní šaty v sytých barvách, protože bílá barva ještě nebyla svatebním symbolem. Po církevním obřadu následovala bohatá hostina s hudbou, tancem, divadelními vystoupeními a množstvím jídla. U zámožných rodin mohly oslavy trvat několik dní a byly příležitostí ukázat bohatství i společenské postavení.

Renesanční svatby se proměnily ve velkolepé společenské události. Čím významnější byla rodina, tím okázalejší byla oslava, která měla hostům ukázat její moc, prestiž a bohatství.

Baroko cca 1600–1750

V období baroka byla svatba jednou z nejvýznamnějších událostí v životě člověka. Církev měla nad manželstvím pevnou kontrolu a sňatek byl považován za nerozlučitelný svazek. U šlechty se stále uzavíraly sňatky hlavně kvůli majetku, titulům a politickým spojenectvím, zatímco na venkově hrála větší roli dohoda rodin a praktický život.

Svatební den začínal slavnostní mší v kostele. Nevěsta byla oblečena do svých nejdražších šatů, které ale zdaleka nemusely být bílé – oblíbené byly červené, modré nebo zlaté odstíny. Po obřadu následovala bohatá hostina, při níž se jedlo, tančilo, hrála hudba a připíjelo se na zdraví novomanželů. Oslavy často pokračovaly až do druhého dne.

Barokní svatby byly okázalou podívanou, při které rodiny dávaly najevo své postavení i bohatství. Čím významnější rod, tím honosnější byl obřad, hostina i množství pozvaných hostů.

Rokoko cca 1715–1790

V období rokoka se svatby staly především okázalou společenskou událostí. Na šlechtických dvorech byly symbolem bohatství, prestiže a dobrého postavení rodiny. O budoucím manželství často rozhodovali rodiče a důležitou roli hrálo věno, majetek i společenské postavení obou rodů.

Samotný obřad probíhal v kostele a následovala slavnost, která mohla trvat i několik dní. Stoly se prohýbaly pod množstvím jídla, hrála hudba, tančilo se a hosté se bavili nejrůznějšími vystoupeními. Nevěsty nosily bohatě zdobené hedvábné šaty, krajky, šperky a vysoké účesy. Bílé svatební šaty však stále nebyly samozřejmostí – mnohem častější byly pastelové nebo výraznější barvy.

Rokoko proměnilo svatbu v přehlídku luxusu a elegance. Čím honosnější byla hostina, oděv a výzdoba, tím větší obdiv rodina získala od svého okolí.

Klasicismus cca 1770–1850

V období klasicismu začal být při uzavírání manželství stále důležitější také souhlas snoubenců. Přestože rodiny měly na výběr partnera stále velký vliv, zejména u majetnějších vrstev, postupně se prosazovala představa, že manželství má stát nejen na rozumu, ale i na vzájemné náklonnosti. Společnost začala více oceňovat rodinný život a věrnost mezi manželi.

Svatební obřady byly důstojnější a méně okázalé než v předchozím období. Konaly se většinou v kostele, po kterém následovala rodinná hostina, hudba a tanec. Oblečení se neslo v duchu jednoduché elegance a inspirovalo se antikou. Bílé svatební šaty se sice začínaly objevovat, ale stále ještě nebyly pravidlem.

Klasicismus přinesl klidnější a střídmější podobu svateb. Do popředí se dostávala myšlenka harmonického manželství založeného na vzájemném respektu, která postupně měnila pohled společnosti na společný život muže a ženy.

Secese cca 1890–1914

Na přelomu 19. a 20. století se začal měnit pohled na manželství. Mladí lidé si častěji vybírali partnera podle vlastních citů, i když souhlas rodičů měl stále velkou váhu. Láska se postupně stávala stejně důležitým důvodem ke sňatku jako rodinné zázemí nebo majetek.

Svatební den měl slavnostní a elegantní podobu. Obřad se nejčastěji konal v kostele, po něm následovalo společné fotografování, hostina, přípitky, hudba a tanec. Právě v tomto období se začaly rychle rozšiřovat bílé svatební šaty se závojem, které se staly symbolem nevěsty a postupně vytlačily barevné svatební oděvy.

Secese položila základy mnoha svatebních tradic, které známe dodnes. Bílé šaty, svatební fotografie, elegantní výzdoba i důraz na romantickou atmosféru se staly součástí svateb a přetrvaly až do současnosti.

První světová válka cca 1914–1918

První světová válka zasáhla i svatby. Mnoho párů se bralo narychlo před odchodem ženicha na frontu, protože nikdo nevěděl, jestli se ještě někdy uvidí. Manželství tak často představovalo poslední společně prožitý okamžik před dlouhým odloučením nebo nejistou budoucností.

Kvůli válce byly svatební obřady mnohem skromnější než dříve. Nevěsty si často oblékaly své nejlepší sváteční šaty místo drahých svatebních oděvů a hostiny byly jednoduché kvůli nedostatku potravin. Mnohé oslavy se odehrály jen v úzkém rodinném kruhu a některé svatby proběhly během krátké dovolené vojáků z fronty.

První světová válka proměnila svatbu z okázalé slavnosti v okamžik plný emocí. Radost z nového začátku se často mísila se strachem, že společný život možná ani nestihne pořádně začít.

První republika cca 1918–1938

Období první republiky přineslo svatbám uvolněnější atmosféru a větší důraz na lásku. Přestože rodiče do výběru partnera často mluvili, stále více mladých lidí se bralo z vlastního rozhodnutí. Manželství bylo vnímáno jako společný začátek života dvou lidí, ne jen jako dohoda mezi rodinami.

Svatby se nejčastěji konaly v kostele nebo na radnici a následovala slavnostní hostina s rodinou a přáteli. Nevěsty už běžně oblékaly bílé svatební šaty se závojem, ženichové tmavý oblek. Nechyběla živá hudba, tanec, společné fotografování ani tradiční zvyky, jako bylo rozbíjení talíře, přenášení nevěsty přes práh nebo házení rýže pro štěstí.

První republika dala svatbám podobu, která je nám velmi blízká i dnes. Mnoho tradic, které považujeme za samozřejmé, se právě v tomto období stalo běžnou součástí svatebního dne.

Druhá světová válka cca 1939–1945

Druhá světová válka změnila svatby stejně jako celý každodenní život. Mnoho párů uzavíralo manželství ve spěchu, než muž odešel na frontu, jiní museli svatbu odložit kvůli okupaci, pracovním nasazením nebo nejisté budoucnosti. Radost ze společného dne často doprovázel strach z toho, co přinese zítřek.

Obřady bývaly jednoduché a skromné. Kvůli přídělovému systému nebylo snadné sehnat slavnostní oblečení ani připravit bohatou hostinu. Nevěsty si často půjčovaly šaty nebo se vdávaly ve svém nejlepším kostýmku. Oslavy probíhaly v úzkém kruhu rodiny a přátel, bez velkého přepychu.

Druhá světová válka připomněla, že svatba nemusí být velkolepá, aby měla velký význam. V době plné nejistoty byla především symbolem naděje, lásky a víry, že i po válce bude možné začít nový společný život.

Komunismus (1948–1989)

1. etapa – 1948–1960

Po nástupu komunistického režimu se svatby začaly měnit. Vedle církevních obřadů stát prosazoval především civilní sňatky na národních výborech a v obřadních síních. Pro mnoho párů se právě občanský obřad stal hlavní součástí svatebního dne.

Svatby byly většinou skromnější než před válkou. Nevěsty nosily jednoduché bílé šaty nebo kostýmky, ženichové tmavé obleky. Po obřadu následoval slavnostní oběd nebo hostina s nejbližší rodinou, hudbou a tancem, často v kulturním domě nebo restauraci.

První léta komunismu znamenala začátek nové tradice – občanská svatba se stala běžnou součástí života většiny novomanželů.

2. etapa – 60. a 70. léta

V 60. a 70. letech zažívaly svatby své zlaté období. Obřadní síně byly slavnostně vyzdobené, hrála reprodukovaná hudba a obřady měly přesně daný průběh. Mnoho párů si po svatbě pořizovalo první společné bydlení a zakládalo rodinu.

Po obřadu následovala hostina, večerní oslava s kapelou a tradiční svatební zvyky, jako rozbíjení talíře, společné zametání střepů, krájení dortu nebo únos nevěsty. Nevěsty už běžně nosily dlouhé bílé šaty se závojem a ženichové klasické obleky.

Právě v tomto období získaly československé svatby podobu, kterou si mnoho lidí dodnes spojuje s "tradiční svatbou".

3. etapa – 80. léta

V osmdesátých letech byly svatby velkou společenskou událostí. Pozvánky se rozdávaly měsíce dopředu, svatební šaty se často půjčovaly ze svatebních salonů a hostiny bývaly bohaté, i když se některé potraviny nebo výzdoba sháněly jen obtížně.

Na oslavách nechyběla živá hudba, tanec do rána, svatební dort, přípitky ani oblíbené tradice. Fotograf a kameraman se stávali téměř samozřejmostí a svatební album patřilo mezi nejcennější rodinné památky.

Osmdesátá léta jsou symbolem velkých československých svateb, na které dodnes mnoho lidí vzpomíná. Přestože nebylo vždy snadné sehnat vše podle představ, právě tehdy vznikla řada tradic, které se na svatbách dodržují dodnes.