Jak kráčíme evolucí – ZÁVISLOSTI

Mezopotámie (cca 3500–500 př. n. l.) 

Závislost se tu ještě nejmenovala závislost. Byla to božská posedlost – dar (nebo prokletí) seslaný od bohů. Pivo bylo posvátné. Doslova. Bohyně Ninkasi měla celý hymnus jen o vaření a pití piva. A že ho pili hodně – v domech, na tržištích i v chrámech, často brčkem ze společné nádoby. Nejen pro chuť, ale i proto, že voda byla často nepitelná. Závislost na alkoholu? Neřešilo se. Kdo pil, byl "blíž bohům". Kdo se opil, mohl tvrdit, že měl vizi. Sex? V některých chrámech byl součástí rituálu. Chrámové prostitutky nebyly hanbou, ale posvátnou součástí náboženství. Touha byla mostem k nebesům – ne hříchem. A drogy? V hliněných tabulkách se zmiňuje opium – "šťáva z makovic", kterou znali i Sumerové. Léčivé? Možná. Návykové? Asi taky. Hazardní hry, kostky z kostí, hry s kamínky – to všechno bylo běžnou zábavou. Někdo hrál o krávu, jiný o ruku ženy. A když prohrál? Holt vůle bohů. Tělo a mysl nebyly oddělené. Když tě něco ovládlo, bylo to často božské. A božské věci se nepřestávaly – ani kdyby ti shořel dům. 

Egypt (cca 3000–30 př. n. l.) 

Egypťané milovali život – a všechno, co ho dělalo příjemně omamným. Víno teklo proudem, hlavně při slavnostech. Oslavy bohyně Hathor, patronky radosti, lásky a hudby, byly vlastně legální opíjení se ve jménu bohyně. Lidé tancovali, pili a věřili, že je Hathor požehná. Opilost nebyla hanbou – byla způsobem, jak se spojit s božstvím. A někteří se "spojovali" docela často. Marihuana? O ní se spekuluje – některé papyry mluví o léčivých účincích určitých rostlin, které prý "rozšiřují mysl a klidní ducha". A pak tu byla modrá leknína. Omamná květina, která se přidávala do nápojů a údajně přinášela "sladké vize". Sexualita v Egyptě nebyla tabu. Vlastně skoro naopak. Erotické papyry, sošky, poezie i rituály – to všechno dokazovalo, že touha byla považována za přirozenou a zdravou. Jen nesměla ohrozit řád (maat). Pokud něčí potřeba přerostla míru, už to nebyla radost, ale isfet – chaos. Závislost? Slovo neznámé. Ale to, že se lidé opájeli, unášeli, oddávali a někdy i utápěli, bylo přítomné stejně jako Nil. 

Řecko (cca 800–146 př. n. l.) 

Staří Řekové byli mistři rovnováhy – a taky jejího porušování. Víno bylo posvátné. Oslavy boha Dionýsa – Bakchanálie – nebyly žádné decentní degustační večery. Byl to tanec, divadlo, trans. Pít víno znamenalo být blíž bohům. Ale i zde platilo: "Všeho s mírou." Opilost se tolerovala jen tam, kde měla rituální nebo společenský význam. Jinak byla známkou ztráty sofrosyné – sebeovládání. Řekové znali i opium – hlavně v léčitelství. Používali ho na bolest, nespavost, úzkosti. Ale i tady hrozilo, že se z pomocníka stane pán. O závislosti nemluvili, ale příběhy hrdinů, kteří propadli touze, najdeme všude. Ne po drogách – ale po moci, kráse, slávě. A právě tyto závislosti se stávaly jejich zkázou. Sexualita byla běžná součást života. V symposiích se popíjelo, debatovalo – a často i milovalo. Hetero i homo. Ale i tady platil důraz na kontrolu – svoboda neznamenala chaos. Kdo ztratil míru, přestal být mužem v plné síle – a stal se karikaturou. Závislost nebyla otázka jedné látky. Byla to posedlost. A Řekové věděli, že když posedlost přeroste rozum, nastupuje hybris – pýcha, která předchází pád. 

Řím (cca 753 př. n. l. – 476 n. l.) 

Římané si uměli užívat – a často to přehnali. Víno teklo proudem. Bylo běžnou součástí každodenního života, ale i symbolem moci a dekadence. Zatímco obyčejní lidé pili řídké, ředěné víno, elita pořádala hostiny, kde se hodovalo, zvracelo a znovu jedlo. Přepych se stal návykem. Obžerství i opilství nebyly výjimečné – byly společenským statusem. Kdo měl, mohl se zničit. Drogy? Ano, i tady. Opium, hašiš, výtažky z blenu či durmanu. Používalo se na bolesti i na rituály, ale někdy i na "únik" z politiky a povinností. Léčitelé i kněží znali účinky rostlin, které dovedly mysli zatemnit stejně jako rozšířit. A občas zneužít. Sex? Lupanária – veřejné nevěstince – byla legální a hojně navštěvovaná. Římané měli slabost pro slast. Ale i zde se to lámalo: hranice mezi potěšením a posedlostí se často stíraly. Známé jsou příběhy císařů, kteří byli posedlí sexem, násilím, mocí – i sebou samými. Řím znal závislosti v mnoha podobách – jako moc, slávu, potěšení, jídlo, krev. A jeho pád? Někteří historici říkají, že právě tahle neschopnost řídit své touhy vedla k pomalé zkáze říše. 

Kelti, Germáni a Slované (cca 500 př. n. l. – 1000 n. l.)

 Přímí, divocí, přirození. Závislosti tehdy nebyly skryté – byly součástí rituálů, magie, života. Kelti měli hluboký vztah k přírodě a duchovnu. Alkohol – hlavně medovina a pivo – se pil při oslavách i obětech. Opilství nebylo hanbou, pokud mělo svůj účel: spojení s bohy, uvolnění ducha, tanec v transu. Byly známy i halucinogenní byliny – v některých kmenech se užívaly při vizích druidů nebo v ženských čarodějnických kruzích. Germáni byli válečníci – a vášeň šla ruku v ruce s krví. Alkohol (zejména pivo a víno z doby kontaktu s Římany) byl součástí hodokvasů, které někdy přerostly ve zběsilou ztrátu kontroly. Ztráta nad sebou ale nebyla slabostí – spíš způsobem, jak se dostat za hranici světa živých. Rituály, zpěvy, houbičky i houfy žen – to všechno splývalo v jednu velkou extatickou noc. Slované žili v hlubokém sepětí s krajinou. Ačkoli byli zpočátku střídmější, i u nich se pilo, oslavovalo, slavilo. Medovina a kvašené nápoje byly součástí svateb, pohřebních rituálů i svátků. Věřilo se na sílu bylin – a některé z nich (jako blín či durman) byly součástí magických praktik. Závislost nevznikala z nedostatku – ale z touhy přejít práh běžného dne. A někdy se nevrátit úplně zpátky. Byla to doba, kdy se závislost nerozlišovala jako nemoc – ale jako přílišný hlad po jiných světech. A občas ten hlad spolkl celé duše. 

Románská doba (cca 1000–1250) 

Tělo se stalo hříšným. Touhy podezřelé. A závislosti? Skryté – ale všudypřítomné. Oficiálně vládla církev. Víno patřilo ke mši, půsty k očistě. Ale pod povrchem to vřelo. Mnichům se třásly ruce nejen z oddanosti – v klášterech se vařilo silné pivo, pálily se likéry, a když se nesmělo milovat, pila se tělesnost jinak. V poklusu, ve zpovědnici, za šera. Erotika byla zakázaná – o to víc fascinovala. Tajné vztahy, pokoutní návštěvy nevěstinců, sebetrýznění za hříšné myšlenky. Závislosti měly podobu skryté touhy – po lásce, po doteku, po úlevě. A protože to všechno bylo potlačené, stalo se to silnějším. Lidé se závisle modlili, závisle hladověli, závisle snili o jiném světě. A pak tu byl běžný lid – unavený, chudý, hladový. Tam závislosti nevznikaly z přebytku, ale z bolesti. Pila se domácí kořalka, lízalo se opium, žvýkaly se kořínky, které tlumily bolest – fyzickou i duševní. Románská doba ukazuje, že když je všechno potlačené, touha nezmizí. Jen změní tvář. A závislost se promění v modlitbu, která nikdy nekončí. 

Gotika (cca 1250–1450) 

Doba, kdy se nebe přiblížilo – a země ještě víc bolela. Gotika byla časem mystiky, utrpení a výšin. Katedrály mířily k Bohu, ale lidské tělo zůstávalo uvězněné v bolesti. A tak vznikal hlad – po úniku, po úlevě, po čemkoliv, co otupí přemíru reality. Závislosti tu měly dvě tváře. Jedna byla duchovní – extatické stavy svatých, kteří nejedli, nespali a tvrdili, že "žijí jen z Kristovy lásky". Byli oslavováni, i když jejich těla chřadla. Závislost na asketismu se stala ctností. Sebetrýzeň, hladovění, modlitby až do vyčerpání – čím víc jsi trpěl, tím blíž jsi byl Bohu. Ta druhá tvář? Alkohol. Mezi lidem se pilo často a hodně – víno, pivo, medovina. Ulevovalo od bolesti, od hladu, od života. A v temných uličkách středověkých měst se začaly objevovat i první opiáty – mák, tinktury, bylinné směsi, které tlumily porod i smutek. Erotika byla stále tabu, ale nevěstince byly legální – a závislost na těle druhého se stala tichou modlitbou těch, kdo se báli samoty. Vášně byly skryté, o to silnější. A někdy se měnily v posedlost, která se maskovala za lásku. Gotika byla krásná a děsivá zároveň. A ukázala, že když člověku vezmeš svobodu i dotek, najde si únik – ať už v extázi svaté, nebo ve výčepu na rohu. 

Renesance (cca 1450–1600) 

Člověk se zvedl z kolen a začal si užívat sám sebe. Renesance byla oslavou těla, vědění, krásy – ale i touhy. A s touhou přichází i slabost. A se slabostí… no jasně, závislost. Jen to tentokrát vypadalo mnohem líp. Elegantněji. Nákladněji. A mnohdy se to považovalo za výsadu. Víno teklo ve vlnách. Po staletích temnoty se lidé chtěli znovu bavit, zpívat, tančit, inspirovat. Pijáctví bylo součástí života vzdělanců, umělců i dvorních šašků. Umět se opít s grácií – to byla společenská dovednost. Závislost se ale začala převlékat do krásných šatů. Hraběnky si dávaly elixíry mládí, které byly plné opiových tinktur. Umělci brali látky, které "otevíraly mysl" – od bylin po rtuťové kapky. V lékárnách se vařilo všechno možné, od milostných lektvarů až po halucinogenní dryáky. Sexualita se uvolnila – ale přesto zůstávala v pevném sevření morálky. A tak vznikaly utajené vztahy, tajné komnaty, dvoření, které překračovalo hranice… i zákony. Závislost na lásce, vášni, moci – byla jako hra. Kdo z koho. A pak je tu závislost na sobě. Renesanční člověk chtěl být krásný, vzdělaný, úspěšný. Vznikl nový typ závislosti – posedlost obrazem. Sebeidealizace, perfektní vystupování, filozofické debaty o ctnosti, zatímco služka dole míchala laudanum. Renesance otevřela dveře světu – ale spolu s tím i všechny skryté kouty lidské touhy. 

Baroko (cca 1600–1750) 

Když duše trpí, tělo přehání. Baroko bylo velkolepé – v hudbě, v architektuře, v citech. A stejně tak i v závislostech. Nešlo o střídmost, ale o intenzitu. Milovalo se na život a na smrt. A pilo taky tak. Alkohol? Běžná kulisa každého dne. Panská společnost dojídala zvěřinu, zapíjela vínem, brandy, pálivými likéry. Mniši vařili likéry, které by dnes šly rovnou do trezoru. A učené hlavy? Přemýšlely o Bohu a míchaly si u toho opiové tinktury. A pak přišel cukr – zboží luxusu, návyk jako hrom. Cukrovinky se staly symbolem postavení, sladké likéry se roznášely po salónech a dorty byly výtvarným i chuťovým přepychem. Co bylo sladké, to bylo svaté. A čím sladší, tím lépe – a tím víc to bolela zubní dřeň. Ženy? Závislé na ideálu krásy. Pudr s olovem, rtěnka s rtutí, voňavky přebíjející nemoci. Krása voněla jedem – a kdo nehrál tuhle hru, byl outsider. Sexualita? Potlačená navrch, bující vespod. Všechny ty závoje cudnosti často zakrývaly něco jiného – tajné milenky, příliš mladé nevěsty, nenápadné nevěstince. Církev káže, tělo chce. A mezi tím vším… samota v krajce. Baroko nebylo o rovnováze. Bylo o přepychu, skrývané bolesti a hluboké potřebě něco necítit. Aspoň na chvíli – ať už skrz sklenku, dort nebo vůni z lahvičky. 

Rokoko (cca 1720–1789) 

Když svět začne být křehký, závislosti se obléknou do krajky. Rokoko bylo jako zákusek – něžné na pohled, ale uvnitř těžké. Všechno se točilo kolem smyslů. Život byl jedna velká hra. Jenže právě tehdy se zábava stala únikem – a závislosti jejím neviditelným motýlkem. Dvůr Ludvíka XV.? Záplava pudru, parfémů, afrodiziak a sladkostí. Cukr už dávno nebyl luxus – byl posedlost. Lidé ho cucali v kandovaných květech, čokoládě, bonbonech v krajkových škatulkách. A přibývalo nejen cukrových zubů, ale i těžkých myslí. A co opium? Zklidňovalo nervy dam, které se nudily ve své krinolíně až na pokraj šílenství. Na každé bolení hlavy, na neklid, na nespavost… jen si cucni. Lékaři míchali tinktury na všechno – ale často jen otupovali duši, která plakala pod vrstvami hedvábí. Milostný život? Vějířová konverzace, cukrové polibky, ale i intriky, nátlak a těla prodaná za šperky. Sex byl hra i výměnný obchod – a závislost na pozornosti silnější než víno. Rokoko bylo jako dortík na nitrožilní podání. Sladké, krásné – a přitom bez výživy. Pod korzety a kudrlinkami rostla prázdnota, kterou nešlo zaplnit ničím jiným než další dávkou něčeho. Cokoli. 

Klasicismus (cca 1780–1820) 

Po sladkém opojení přišel návrat k řádu. Aspoň na oko. Rokoko si lízlo z bonboniéry, klasicismus si sedl rovně a sepsal úvahu o tom, proč je lízání nevhodné. Cit se musel podrobit rozumu, tělo duši a zábava disciplíně. Ale když se všechno drží moc na uzdě, někde to musí bouchnout. Závislosti se změnily – byly tišší, schované pod pláštěm ctnosti. Místo afrodiziak přišly knihy o morálce, místo orgií denní režim. Ale opium zůstalo, jen se o něm nemluvilo. Předepsané bylo dál – na nervy, hysterie, nespavost. A cukr? Pořád vítězil – nově se pečlivě vážil a ukládal do dóz, jako by tím ztratil svou moc. Neztratil. Vojáci napoleonských válek znali jinou závislost – moc. Bitva, sláva, hrdinství. Touha být někdo, být vidět, být zapamatován. A doma? Mlčení, sešněrované emoce, dopisy bez citu. Láska byla krásná jen v básních, v realitě už tolik ne. Tělo se mělo krotit, duše poslouchat. Ale stíny uvnitř sílily. Závislost na kontrole, na obrazu ctnosti, na klidu, který už dávno nebyl upřímný. Pod elegantní slupkou rostla únava ze všech "správných" rozhodnutí. A i když lidé vypadali dospěle, v nitru plakali po svobodě. Nebo aspoň po kapce rumu. 

Secese (cca 1890–1914) 

Navenek umění, uvnitř stesk. Byla to doba krásy – ale i úzkosti pod hedvábím. V kavárnách se debatovalo o Nietzschem, ale v zákulisí se šňupalo, pilo a snilo, aby člověk aspoň na chvíli utekl z dusna pravidel a očekávání. Opium, morfium, éter – noblesní dámy je užívaly jako kapky na žal, na hysterii, na přílišné přemýšlení. Muži pili absint – zelenou vílu, která slibovala osvícení, ale často přinesla jen halucinace a pád. Umělci tvořili opojeni, unaveni, nad hranicí mezi genialitou a šílenstvím. Závislosti se staly elegantní. Mluvilo se o nich v podobenstvích, hrály se v divadlech, malovaly se na obrazy. Ale v tělech lidí zůstávaly jako tiché společníky – krásné, bolestné, nevyhnutelné. 

1. světová válka (1914–1918) 

Tady šla krása stranou. Tady se jen přežívalo. V zákopech to bylo prosté: alkohol – hlavně silný, levný a rychlý. Potlačit hrůzy, tišit bolest, zapomenout. Žádné umělecké metafory – jen snaha nezbláznit se. Morfium a heroin se staly běžnou součástí vojenských lékáren – na bolest těla i duše. Válečná trauma ale často zůstala bez léčby, jen s lahví v ruce a výkřikem ve snu. Po válce se vrátili muži, kteří už nebyli stejní. A spolu s nimi i jejich démoni. Závislosti se tiše přenesly domů – schovaly se za úsměv, který nic neříkal. 

První republika (1918–1938) 

Hurá! Jsme svobodní! A taky trochu ztracení. Byla to doba euforie – swing, bary, kabarety, alkohol, kokain i éter, volné vztahy, cigaretové špičky a něžné dekadentní úsměvy. Ženy kouřily, malovaly si rty a říkaly, že už nejsou jen pro druhé. Muži pili za svobodu a ztráceli se v noci. Praha byla Paříží východu. Bohéma si hrála na lehkost, ale v pozadí bylo hodně bolesti. Po válce zůstaly jizvy – a za zábavou často stálo vyčerpání, smutek a neschopnost říct si o pomoc. Závislost byla tehdy součástí stylu. Tvářila se jako elegance, ale často jen přikryla prázdno. A přesto: i tahle doba měla v sobě kouzlo – odvahu cítit, i když to bolelo. 

2. světová válka (1939–1945) 

Strach. Ticho. Přežití. Závislosti tehdy nebyly hříchem – byly strategií, jak nezemřít zevnitř. Na frontě se pilo – vodka, slivovice, kořalka, rum. Cokoli, co otupilo hrany reality. Vojáci dostávali alkohol často "oficiálně" – jako odměnu, jako pomoc, jako způsob, jak vydržet další noc. Morfium bylo běžné – už ne jako útěk, ale jako nezbytnost při ošetřování ran. Ale s ním i zárodky závislostí, které zůstávaly i po válce. V Německu běžely programy s pervitinem – vojáci byli "udržováni v bdělosti", bez spánku, bez emocí, bez výčitek. Drogy ve službě války. A civilní obyvatelstvo? V mnoha rodinách se závislost přeměnila na tichý rituál. Sklenička před spaním, cigareta ve sklepě při náletu, čokoláda na lístky – ta pravá droga dětství. Ale to největší otupení přišlo bez láhve: umlčet emoce, necítit, nevzpomínat. A právě to je možná ta nejnebezpečnější závislost ze všech. 

Socialismus (cca 1948–1989) 

1. etapa – Poúnorová léta (1948–1960) Byla to doba strachu a udávání. A alkohol? Oficiálně nežádoucí. Neoficiálně – záchrana. Pilo se potají, ale hodně. Slivovice, rum, pivo. Na vesnici, ve městě, po šichtě. Lidi potřebovali zapomenout – na to, co řekli, nebo neřekli, na to, co viděli, ale nesměli říct. Cigarety se staly společenskou měnou. Na pracovní schůzce, u soustruhu, u snídaně. A ženské? Ty "držely rodinu pohromadě" a večer potají brečely do hrnku kafe. Drogy jako takové se tu ještě neřešily – leda v podobě alkoholu a návykových léků, které začaly potichu pronikat mezi lékařské předpisy. 

2. etapa – 60.–70. léta Uvolnění přišlo – ale jen trochu. Kultura začala žít, ale zároveň sílil vnitřní tlak. Začaly se objevovat první pilulky na nervy – diazepam, lexaurin. "Na nervy, mami." A mámy braly. Muži? Pivo, zelená, rum – klasická trojkombinace. Pilo se v práci, po práci, o víkendu. A mezi mladými? Hudba, cigarety, experimenty. Pašované hašiše, LSD ve floutkovských kruzích, někdy heroin z černého trhu. Trocha rebelie, trocha zoufalství. Závislost neznamenala "drogovou scénu". Znamenala malý každodenní únik z reality. 

3. etapa – Normalizace a konec 80. let Čím víc se tvářil svět růžově, tím víc byl člověk uvnitř šedý. A když duše nemohla ven, utíkalo se dovnitř. Léky, cigarety, chlast – všechno legální a dostupné. Kultura pití byla normální. Oslavy, setkání, i pohřeb začínal "panákem". Závislosti? Přehlížené. Zamlčované. Zabetonované mlčením. Drogy se držely v undergroundu – pervitin se vařil pokoutně, heroin a tráva kolovaly mezi chartisty a muzikanty. Veřejně se o tom nemluvilo. Ale byly tam. Stejně jako stíny za závěsem. Psychiatrie i léčebny existovaly – ale říct, že tam jdeš, bylo stigma. Tak se bralo tiše. Pilo se tiše. A žilo se… jen někdy naplno.