Jak kráčíme evolucí ZDRAVÍ A LÉČENÍ
Nemoc byla kdysi znamením božího hněvu, zlých duchů nebo slabé vůle. Léčilo se vším, co bylo po ruce – bylinkou, modlitbou, železem i ohněm. A když to nezabralo? Pomohla víra, amputace… nebo smíření se smrtí. Zatímco se měnily doby, proměňovala se i samotná péče: od šamanů přes mnichy až po lékaře v bílém plášti. Každá éra si nesla svou logiku – někdy milující, jindy děsivou. A tak se dnes podíváme, co všechno jsme přežili – i bez Ibalginu.
Mezopotámie cca 3500-539 př.n.l
V Mezopotámii se věřilo, že nemoc není náhoda – je to vzkaz bohů nebo dílo zlého démona. Léčba? Kombinace magie a rané medicíny. Kněží i léčitelé mumlali zaříkadla, zatímco ti pokročilejší už sahali po směsi datlové šťávy, kozího tuku nebo třeba asfaltu. První písemné recepty se objevují na hliněných tabulkách. Byliny, minerály, voda z řeky Eufrat, masti z olivového oleje. Znali epilepsii, žlučníkové potíže i "vichřici v břiše". A pozor – léčili i zuby! Vytržení? Možná. Ale hlavně se na to vyčarovala ochranná formule. Zdraví bylo dar – a nemoc zpráva. Léčitel byl zároveň mostem mezi světem lidí a bohů. A kdo ho neměl, měl smůlu. Hlavní nemoci této doby (Mezopotámie): horečky a infekční nemoci (malárie, tyfus, úplavice) paraziti (střevní červi, tasemnice) onemocnění jater a žlučníku (časté kvůli vodě a potravě) kožní choroby a hnisající rány neplodnost a "zlé duchy" způsobující bolesti.
Egypt cca 3000-30 př.n.l
V Egyptě byla nemoc spíš záležitost bohů než bakterií. Léčili kněží – zároveň doktoři, mágové i psychologové v jednom. Věřilo se, že každá nemoc má duchovní příčinu, a tak se kromě mastí a obkladů používaly i zaříkávadla, modlitby a amulety. Lékárnička Egypťana? Med, víno, lotos, pryskyřice… a ano, i sušený krokodýlí trus. Používal se třeba jako antikoncepční čípek – trochu jiný level "ochrany". Rány se hojily pomocí medu a plátků masa (ano, opravdu), chirurgii se věnovali jen minimálně, ale o lidské tělo měli překvapivě přesné znalosti – díky balzamování věděli, kde co leží. A co zuby? Ty trpěly nejvíc. Písek v chlebu z tvrdých obilovin obrušoval sklovinu, takže mít bolesti zubů bylo skoro stejně běžné jako nosit šaty z lnu. Hlavní nemoci této doby (Egypt): zubní kazy, záněty dásní (extrémně časté kvůli písku v mouce) artritida a deformace kloubů (tvrdá práce a špatné držení těla) bilharzióza (parazit ze stojaté vody, napadal močové cesty) malárie, tuberkulóza onemocnění očí (záněty, slepota z infekcí) ženské nemoci – sterilita, bolesti, komplikace u porodu.
Řecko cca 1200-146 př.n.l
Řekové byli první, kdo řekl: Hele, možná za tu nemoc nemůže démon. A vznikla medicína tak, jak ji známe dnes – díky pánovi jménem Hippokratés. Ten přišel s teorií čtyř tělních šťáv: krev, hlen, žluč žlutá a žluč černá. Když jsi jich měl moc nebo málo – bylo ti blbě. Jednoduché. Záznamy o pacientech se psaly už tehdy, lékaři přísahali na čest (ano, ten Hippokratův slib je z té doby), a léčba už se pomalu začala odvíjet od pozorování a praxe. Ale ne že by to bylo úplně bez šíleností: na epilepsii se používaly výpary z páleného ježka, na hysterii doporučovali sex nebo dokonce "přesun dělohy" (která prý bloudila tělem). Řekové věřili, že zdraví je rovnováha – nejen těla, ale i duše. Proto spojovali medicínu s pohybem, stravou, spánkem i emocemi. A taky s hudbou. Jo, v Řecku tě klidně léčili i lyrou. Hlavní nemoci této doby (Řecko): horečnaté infekce (tyfus, malárie, tuberkulóza) plicní onemocnění (záněty, astma) kožní nemoci a vředy epilepsie (nazývána "posvátná nemoc") poranění z válek a sportu (zlomeniny, vykloubeniny) mentální poruchy – popisované jako posedlosti či melancholie.
Řím cca 753 př.n.l-476 n.l
Když je něco bolelo, šel jsi za medicus, lékařem, který měl už docela solidní nástroje – skalpely, háčky, pilky. Nebo za iatromantikem, což byl spíš léčitel/mág/šarlatán. A protože Řím miloval řád, byly už i vojenské nemocnice (valetudinaria), kde se o zraněné vojáky opravdu starali. Léčili bylinami, vínem, pijavicemi i operacemi – bez umrtvení, samozřejmě. Největší hvězdou byl Galénos, který rozpitval všechno, co neuteklo, a popsal fungování těla na dlouhá staletí dopředu. A pozor: Římané věřili, že zdraví je dar bohů – takže se šlo do chrámu Asklépia nebo Apollóna a modlilo se za uzdravení. Tedy ideálně až po koupeli v termálech a výplachu střev. Hlavní nemoci této doby (Řím): malárie a tyfus – šířily se hlavně v močálovitých oblastech a přeplněných městech tuberkulóza – zvaná "souchotiny", běžná mezi chudými otravy olovem – kvůli trubkám z olova a nádobám střevní nemoci – úplavice, paraziti, salmonelózy (kvůli špatné hygieně) kožní nemoci a vředy zranění z válek a gladiátorských zápasů nemoci z přepracování – hlavně u otroků (bolesti zad, kloubů, vyčerpání).
Keltové cca 800 př.n.l-400 n.l
První zastávkou byl obvykle druid – muž či žena, která znala stromy, nebe i tajemství krve. Druidové byli něco mezi lékařem, šamanem a filosofem. Léčili pomocí bylin, rituálů, zpěvu a obětí (včetně těch zvířecích – a občas lidských, au). Byliny měly sílu jen tehdy, když byly sbírány za úplňku, po modlitbě, nebo bez dotyku železa. Třezalka, pelyněk, řebříček, jmelí – každá měla svůj čas a magický účel. Keltky taky skvěle znaly ženské zdraví a rituály kolem menstruace, porodu i přechodu. Když šlo do tuhého, přicházela na řadu krev – ať už skrz vypouštění, nebo rituální očistu. Věřilo se, že krev nese paměť i zlo, které je třeba vypustit. A samozřejmě se vždy léčilo i duši – často skrz zpěv, bubny nebo dotek posvátného stromu. Zápisníky neměli. Ale co v sobě cítili, to fungovalo. A někdy víc než všechno, co přijde po nich. Hlavní nemoci této doby (Keltové): záněty zubů a paradentóza – kvůli stravě plné obilovin bez dostatečné hygieny zlomeniny a úrazy – z boje i běžného života, často špatně srůstaly střevní paraziti – hlavně tasemnice a škrkavky kožní choroby – ekzémy, vředy, infekce z poranění podvýživa a chudokrevnost – v těžších obdobích, hlavně u dětí infekční onemocnění – pravděpodobně spalničky, plané neštovice, záškrt revmatismus a bolesti kloubů – kvůli chladnému klimatu a fyzické námaze.
Germáni cca 500 př.n.l-476 n.l
Hlavní slovo měli stařešinové a ženy – ty často sloužily jako vědmy, léčitelky, strážkyně ohně a znalostí. Ať tě píchalo v boku, nebo jsi měl otevřenou ránu z boje, v první řadě přišlo omývání vodou, potem, pálením nebo silným odvarem z bylin, které pálily jak ďas. Ale přežil jsi – a to se počítá. Byliny? Ano – řebříček, jitrocel, pelyněk, kopřiva. Ale taky zaklínadla. Germáni věřili, že slovo má sílu. Léčivá formule, zaříkání nebo přivolání bohyně Eir (bohyně léčení) se používalo při každé větší bolesti. U nemocí duše se prováděly rituály – třeba očista ohněm, post posvěcený duchům nebo dokonce dočasné vyhnanství. Někdy i zvířecí oběti, když šlo do tuhého. A děti? Léčily se většinou láskou – mateřskou, tvrdou i kouzelnou. Germánské léčení nebylo něžné. Ale bylo pevné, zakořeněné v přírodě, krvi, víře a přežití. Hlavní nemoci této doby (Germáni): poranění z boje a lovu – řezné rány, pohmožděniny, zlomeniny často léčené jen bylinkami a vírou infekce ran a záněty – kvůli nedostatku hygieny a hojení v divokých podmínkách kožní a plísňová onemocnění – vlivem vlhka, špíny a těsného oblečení z kůží bolesti zubů a paradentóza – způsobené drsnou stravou a chybějící hygienou střevní potíže a paraziti – ze zkažené vody, syrového masa a nemytých rukou horečky a neznámé infekce – často připisované duchům nebo uhranutí bolesti zad a kloubů – následky těžké fyzické práce a nedostatku odpočinku.
Slované cca 500-1000 n.l
V každé vesnici byla baba, léčitelka, vědma, strážkyně tajemství. Uměla najít tu pravou bylinu, poznala nemoc podle očí, dechu i snů. Když jsi měl horečku, zabalila tě do obkladu z listí, dala ti lipový čaj, zaklela to a nechala tě potit do lněné košile. Ráno jsi buď žil – nebo ne. Ale většinou žil. U dětí se používaly magické ochrany – červené náramky, škapulíře, med, česnek. Věřilo se, že je třeba chránit je hlavně před zlými silami, které způsobují nemoci. Proti upíření (nemoci z vysávání síly) pomáhaly různé amulety a zaříkadla. U vážných nemocí se šlo k prameni nebo na posvátný strom. Někdy se nemoc "přehazovala" na zvíře, jindy se obětovalo slepičí peří, chléb nebo vlasy. Mělo to hloubku – a zodpovědnost vůči všemu živému. A krev? Ta byla posvátná. Porod byl rituálem, smrt přechodem. A všechno mezi tím patřilo bohům, přírodě – a ženám, které uměly naslouchat. Hlavní nemoci této doby (Slované): horečnatá onemocnění – neznámého původu, často přisuzovaná "zlým silám" záněty průdušek a plic – kvůli kouři z otevřených ohnišť v chýších střevní infekce a úplavice – z kontaminované vody a nedostatečné hygieny bolesti zubů a dásní – časté, ale léčené jen obklady a bylinkami dětské nemoci – spalničky, příušnice, plané neštovice (bez možnosti izolace) zranění z práce a bojů – srůstaly bez lékařské pomoci, často s následky kožní vyrážky a ekzémy – kvůli špíně, parazitům a těsnému oblečení podvýživa a rachitida – hlavně u dětí v zimních obdobích.
Románská doba cca 1000-1250
Kláštery byly centrem tehdejší medicíny – a na tu dobu šlo o malé zázraky. Mniši pečovali o nemocné s respektem, vařili léčivé odvary, zaznamenávali, co funguje… ale zároveň přikládali velkou váhu víře. Mešní víno, svěcená voda a svatí patroni byli součástí léčebného balíčku. Některé "léčby" byly ale opravdu výživné: třeba pouštění žilou, přikládání pijavic, vypalování nemocných míst horkým železem… a samozřejmě hladovění – aby potlačili tělesné slabosti. (A pokud jsi měl smůlu, možná tě poslali na pouť, nebo rovnou k exorcistovi.) Zajímavé je, že se opět začaly objevovat léčivé knihy – přepisované, ilustrované, často se starými recepty z antiky. A pozor: i přes "temno" se vědomosti potichu udržovaly dál. Ženské léčitelství ale začínalo být nebezpečné – čarodějnice se teprve rodily. A víš co? I přes tvrdost doby tu byla péče. Lidská, upřímná, v tichu klášterních zahrad, kde se bylinky šeptem domlouvaly, koho uzdravit. Hlavní nemoci této doby (Románská doba): morové rány – rané formy nákaz (pravděpodobně dýmějový mor či jiné sepse), i když ne v masovém měřítku horečky a záněty – bez možnosti antibiotik často smrtelné tuberkulóza – šířila se pomalu, ale vytrvale syfilis a pohlavní nemoci – tajené a silně tabuizované vředy, záněty kůže, plísně – vlhké prostředí a špatná hygiena byly rájem pro infekce bolesti zubů a čelistí – kazivost byla vysoká, extrakce běžná revmatismus a kloubní potíže – kvůli fyzické práci a klimatu dětské nemoci – vysoká kojenecká úmrtnost, mnoho dětí se nedožilo 5 let.
Gotika cca 1250-1500
Kláštery dál fungovaly jako centra péče – mniši stále zapisovali, vařili a přikládali pijavice, ale zároveň se do toho začal plést i pořádný strach. Choroby jako mor byly vnímány jako Boží hněv – a v tomhle hněvu se pálila i těla, i ženy, i knihy. V chudších vrstvách se léčilo lidově: kořeny, kouzla, víra v bylinkářky. Jenže ouha – bylinkářka mohla být snadno i čarodějnice, pokud byla moc dobrá. A to nebylo dobrý. (Ani pro ni.) A chirurgie? No, řekněme, že řemeslníci tehdy znali hodně způsobů, jak tě rozřezat, ale málo, jak tě zašít. Bolest byla součást očisty. Bez umrtvení, bez slitování. A přesto – i tahle doba zanechala stopy. Zpívané modlitby u lůžka, ručně psané recepty, silné ženské v zástěrách. A víra, že tělo i duše se léčí spolu. Jen to občas bolelo trochu víc, než bylo nutné. Hlavní nemoci této doby (Gotika): mor – zejména černá smrt (1347–1351), která vyhubila až třetinu Evropy lepry (malomocenství) – izolace v leprosáriích, silné stigma tuberkulóza – tichý zabiják, rozšířená mezi chudinou i v klášterech horečky a sepse – z banálních poranění, protože chyběla sterilita kurděje – nedostatek vitamínu C u chudých vrstev paraziti a vši – běžná součást života, zejména ve městech hlad a s tím spojená podvýživa – kvůli neúrodám a válkám dětská úmrtnost – zůstávala velmi vysoká, stejně jako riziko při porodech.
Renesance cca 1400-1600
Renesance konečně otevřela okno – nejen do světa, ale i do lidského těla. Pitvy přestaly být tabu, a i když se to někde ještě flákalo po koutech, anatomie začala být sexy. (Teda, jak pro koho.) Lékaři začali zkoumat víc než jen hříchy – objevovalo se pozorování, kreslení, popisování těla, a to všechno bez démonů. Neznamená to, že by se hned všechno vědělo – ale aspoň už tě nehnali ke zpovědi, když tě bolela hlava. Leonardo da Vinci kreslí vnitřnosti, jako by maloval Madonu. A lékaři se vrací k textům Hippokrata a Galéna – antika zažívá comeback, tentokrát se stylovými poznámkami a v latině. Bylinky se stále vaří – ženy stále léčily, i když opatrně. Ale pomalu se rozjíždí něco, co se později stane velkou věcí: "muž v plášti, co ví, protože četl." (Ne že by vždycky věděl.) A chirurgie? Lepší nástroje, víc odvahy. Jen anestézie ještě nikde. Takže když se řezalo, řvalo se. Ale víš co? Renesance dala tělu důstojnost. A to byl sakra krok kupředu. Hlavní nemoci této doby (Renesance): syfilis – velmi obávaný "mor lásky", šířil se Evropou jako požár mor – stále přítomný, často v menších vlnách tyfus a úplavice – šířené špinavou vodou a špatnou hygienou spalničky, záškrt, černý kašel – běžné dětské nemoci s vysokou úmrtností malárie – v některých oblastech Evropy běžná tuberkulóza – stále "tichý zabiják" chudých horečky z neznámých příčin – často důsledek infekcí, které neuměli rozlišit poporodní horečka – hlavní příčina úmrtí žen po porodu.
Baroko cca 1600-1750
Kláštery dál léčí, ale do hry vstupují i první nemocnice ve městech. Jenže: běda ti, pokud jsi nebyl z vyšší vrstvy. Chudina ležela po desítkách v jedné místnosti, bez vody, bez čistoty – infekce si tam dělaly večírek. Věda se ale nevzdává – mikroskop konečně ukazuje, co se v těle děje. Ač si to církev úplně neužívá. Začínají první očkování (variolace), i když to tehdy znamenalo něco jako "vezmeme ti hnis z jinýho a dáme ho do tebe – drž palce, ať to zabere." V baroku se také daří chirurgii – nástroje jsou lepší, operace častější, ale bolest? Jo, ta je stále součástí programu. Pár kapek alkoholu, držet pevně – a řezat. Bylinky se vaří dál, ale pozor – ženy léčitelky už jsou v ohrožení. Každá znalost bylin mohla být důkazem čarodějnictví. (A víme, jak to tehdy končilo…) Ale něco krásného tu přece jen bylo: hudba, obrazy, umění – a léčení duše skrze krásu. Baroko věřilo, že pokora a krása mohou uzdravit. A to má něco do sebe. Hlavní nemoci této doby (Baroko): mor – i když méně častý, stále dokázal vyhladit celé oblasti neštovice – děsivá epidemie s vysokou úmrtností, zanechávala jizvy i slepotu syfilis – dále se šířil, v pozdějších stádiích ničil tělo i duši tuberkulóza – velmi častá, zejména ve městech a mezi chudými tyfus, cholera, úplavice – špinavá voda a odpadky přispívaly k šíření dětské nemoci – spalničky, záškrt, černý kašel, často smrtelné rachitida (křivice) – kvůli podvýživě a nedostatku slunce u dětí malárie – v některých částech Evropy pořád běžná.
Rokoko cca 1720-1790
Lékařství se sice posouvalo, ale spíš pomalu – mezi čajovými dýchánky a bálovými sály. Ale něco se přece jen hýbalo – vznikaly první veřejné porodnice, začalo se více řešit ženské zdraví, i když s úsměškem a mužským přístupem. Na scénu přichází i homeopatie – Hahnemann si pohrává s myšlenkou, že "podobné se léčí podobným". A víš co? I přes všechny rokokové kudrlinky se v téhle době začíná klást důraz na prevenci – zdravá strava, pohyb na čerstvém vzduchu (aspoň u šlechty), a dokonce i psychika se začíná vnímat jako součást zdraví. A když se něco nedařilo? Pořád tu byly pijavice, pouštění žilou a klystýry. Ty totiž nevyšly nikdy z módy. Hlavní nemoci této doby (Rokoko): neštovice – obrovský strašák, ale začínají první pokusy s očkováním (variolace) tuberkulóza – hlavně v městském prostředí, říkalo se jí "romantická nemoc" syfilis a pohlavní nemoci – v kulisách noblesy a svádění bujela realita dětské infekce – spalničky, záškrt, černý kašel – často s tragickými konci úrazy z pádů a jízdních nehod – dvorské radovánky, koně, slavnosti… a ne všichni dojeli ve zdraví onemocnění z přejídání a lenosti – dna, obezita, zažívací potíže u vyšších vrstev psychické poruchy – zejména u žen označované jako "hysterie".
Klasicismus cca 1770-1840
Začíná vědecké mapování lidského těla, první pitvy už nejsou jen potají, ale ve jménu pokroku. Zakládají se moderní lékařské fakulty, vznikají první nemocnice pro širokou veřejnost – konečně to není jen doména šlechty a mnichů. Rozmáhá se očkování – Jenner a jeho kraví neštovice přepisují dějiny prevence. Ale nebuďme přehnaně nadšení – lidová léčba a bylinkářství stále žije svým životem, klystýr stále kraluje, a lékařské nástroje často připomínají mučicí nástroje ze středověku. Navíc chudina pořád umírá na to, co by dnes zvládl jeden recept a teplý čaj. Klasicismus byl každopádně začátkem něčeho velkého. Věda začala přebírat otěže – a zdraví už nebylo jen boží vůle. Hlavní nemoci této doby (Klasicismus): neštovice – stále časté, ale očkování už se šíří (díky Jennerovi od roku 1796) tuberkulóza – zůstává tichým zabijákem, často romantizovaná ve společnosti záněty plic a dýchacích cest – špatné vytápění, vlhké prostředí, kouř tyfus a cholera – šíří se hlavně ve městech, často kvůli špatné hygieně rachitida (křivice) – zejména u dětí z měst, kvůli nedostatku slunce onemocnění srdce a cév – postupně přibývají díky stravě a sedavému životu psychické potíže – označované jako melancholie, hysterie, "nervová slabost".
Secese, 1 světová válka cca 1890-1918
Zdraví se stává součástí životního stylu – máme lázně, minerální vody, elektroterapie, baňkování i první mentální hygienu. Léčí se nejen tělo, ale i nervy – zejména u žen, protože hysterka byla tehdejší evergreen. Krása a jemnost secese proniká do prostředí nemocnic, objevují se sanatoria s výhledem, léčba sluncem, čerstvým vzduchem, pohybem. Jenže pak to přišlo. 1. světová válka rozervala ideály jako první raněný v zákopech. Medicína najednou dostala jiný úkol: Amputace bez anestézie. První pokusy o plastickou chirurgii. Duševní trauma (tehdy "válečný šok") bez pochopení. Objev penicilinu se teprve blížil, a tak se hnis jen otíral. Ženy se zatím stávají ošetřovatelkami, a poprvé výrazně vstupují do systému péče mimo domácnost. A některé z nich už nikdy nechtějí zpátky. Zatímco secese šeptala, že zdraví je harmonie těla a duše, válka křičela, že přežití je výhra. A medicína? Ta se najednou musela rozhodnout, kdo za to stojí. Hlavní nemoci této doby (secese + 1. světová válka): tuberkulóza – pořád velmi rozšířená a smrtelná španělská chřipka – ke konci války (1918–1919) zasáhla miliony, i mladé a zdravé syfilis – tabuizovaná, ale častá, hlavně ve městech a u vojáků zranění z bojišť – amputace, infekce, gangréna psychické trauma – tzv. "válečný šok", dnes bychom mluvili o PTSD hladovění a podvýživa – ve válečných zónách i doma, hlavně u civilistů paraziti a infekce – v zákopech se šířily vši, svrab, záškrt, tyfus.
Válečná doba 1939-1945
Zdraví už nebylo prioritou – hlavní bylo přežít. Lékaři mizí na frontu, ženy zůstávají u dětí, v nemocnicích i v polních stanech. Kdo měl přístup k doktorovi, měl skoro výsadu – a kdo měl přístup k penicilinu, byl pomalu bůh. Ano, penicilin byl tehdy nový – objevený 1928, ale dostupný až pro vyvolené vojáky kolem roku 1944. Ostatní si museli vystačit po staru. Léky se sháněly načerno, výměnný obchod kvetl – za máslo, cigarety, cokoliv. Krev se dávala bez otázek, často bez hygieny. A operace? Často bez uspání, bez sterility. Jen s vírou, že to přežiješ. Na venkově ale dál fungovaly babky kořenářky, tajné bylinkářky a ženské kruhy, kde si ženy pomáhaly, co to šlo. Léčilo se česnekem, bramborou, cibulí, odvarem z kořínků a modlitbou. Když došly obklady, přišla řada na víru, otužilost a ticho. A duše? Ty krvácely tiše. O depresích, úzkostech, posttraumatu se nemluvilo – kdo se zlomil, byl slabý. Ale ti, co přežili, nesli jizvy – ne na těle, ale hluboko pod kůží. V těchto letech nešlo o zdraví – šlo o holý život. A každé uzdravení bylo malý zázrak. Bez výbavy. Bez jistot. Jen s odvahou a odhodláním nezbláznit se ve světě, který zešílel. Hlavní nemoci této doby (2. světová válka): zranění z boje – střelné rány, popáleniny, amputace, ztráta zraku/sluchu gangréna a infekce ran – často kvůli chybějícím antibiotikům v terénu tyfus, úplavice, tuberkulóza – šířily se hlavně v koncentračních táborech, na frontě a v chudobě hladovění a podvýživa – nejen v táborech, ale i mezi civilisty šok a trauma – psychické zhroucení, deprese, panické poruchy (dnes by se mluvilo o PTSD) syfilis a další pohlavní choroby – zvlášť na konci války, během přesunů obyvatelstva dětská úmrtnost – vysoká, kvůli nedostatku jídla, léků a stresu.
Raný socialismus 1945-1960
Válka skončila – a začalo léčení národa. Ale ne jen těla. I ideologie. Všechno patřilo všem, i zdraví se stalo kolektivní věcí. Lékařská péče byla "zdarma" – ale na oplátku jsi patřil systému. Lékaři byli státní zaměstnanci, lidoví hrdinové ve službě všem. Začaly se rodit dětské poradny, očkování, plánované porodnictví. A taky osvěta – zdraví se začalo učit jako ideologie: čistota, režim, disciplína. Bylinky ustoupily laboratorním pilulkám, lidová moudrost se označila za přežitek. Kdo mluvil o "duši", byl divný. Hlavně makat a neremcat. Léčilo se rychle, účelně – nálady, strachy, úzkosti? Psychiatrie. A jak jinak než léky, injekce, případně elektřinou. Emoce se tlumily, aby nezacláněly pokroku. Ale byl tu i kus pokroku – snížila se dětská úmrtnost, zavedla se preventivní péče, antibiotika už nebyla luxus. Zdraví se stalo součástí plánu. Jen duše si musela pomoct sama – nebo držet hubu. Hlavní nemoci této doby (raný socialismus 1945–1960): tuberkulóza – velmi rozšířená, hlavně ve městech a mezi dělnictvem záněty dýchacích cest – kvůli smogu, uhlí, zimě a špatnému vytápění dětská obrna – častá epidemie, až do zavedení očkování střevní infekce a paraziti – horší hygiena, pitná voda, válkou rozvrácené podmínky podvýživa a chudokrevnost – hlavně v poválečných letech psychické poruchy – často skryté, potlačované, nebyla žádná podpora kardiovaskulární onemocnění – začínaly narůstat jako civilizační problém rakovina (vzácnější, ale přibývala) – hlavně plic, dělohy a prsu, lékaři tehdy spíš "tušili", ale léčba byla velmi omezená.
Socialismus 1960-1989
Zdraví bylo dál státní záležitostí. A stát měl plán – pětiletky, normy, očkovací průkazy a kartotéky. Doktorka v bílém plášti, plastové židle, dezinfekce z čekárny, a v ruce železná jistota: "To přejde. Tady máte acylpyrin." Léky na všechno. Bolest? Pilulka. Nespavost? Pilulka. Nervy? Elektrokonvulze. Psychika zůstávala šedou zónou – neviditelná, a tedy podezřelá. Tělo se mělo spravit, aby mohlo dál pracovat pro společnost. Léčení nebyla cesta k uzdravení – ale návrat do výroby. Bylinky a babky kořenářky přežily potají, na chatách a chalupách. Kdo si dovolil mluvit o duši, o traumatu, o bolesti srdce, měl štěstí, že jen šeptal. A přece – zrodila se gynekologie, očkování zachraňovalo životy, děti přežily spalničky, černý kašel i obrnu. Jen o ženské bolesti se mlčelo, hlavně nevyrušovat pokrok. Zdraví sice mělo formulář, ale občas si duše poradila i bez něj. Hlavní nemoci této doby (socialismus 1960–1989): kardiovaskulární nemoci – vysoký krevní tlak, infarkty, mrtvice (č. 1 příčina úmrtí) žaludeční a dvanáctníkové vředy – stres, kouření a dieta plná knedlíků a kafe cukrovka 2. typu – hlavně u starších, ale začínala růst i u mladších chronické záněty dýchacích cest – smog, kouření, těžký průmysl rakovina – hlavně plic, prsu a tlustého střeva – o prevenci se skoro nemluvilo psychické poruchy – úzkosti, deprese, vyhoření – ale bez diagnózy, jen "nervy" alkoholismus – skrytý, tolerovaný, často "léčba na všechno" profesní onemocnění – vibrace, hluk, zátěž zad, chemikálie.
Příběh léčení je vlastně příběhem odvahy. Od zaklínačů přes mnichy až po chirurgy – lidé vždy hledali cestu, jak zůstat naživu, uzdravit milované nebo aspoň zmírnit bolest. Ne vždy to bylo humánní… ale vždycky to bylo lidské. A i když dnes máme léky na všechno, pořád zůstává to nejdůležitější stejné: dotek, péče, víra, že bude líp.