Jak mi puberta vzala autenticitu

Vzpomínám na svá dětská léta. Byla jsem klidná, možná až zakřiklá. Ale moje dětské sny byly tak silné a hluboké i přesto se na hodně let vytratily. Kecala bych, kolik mi bylo, ale úplně jasně si pamatuju, že jsem chtěla žít u moře. Být třeba barmankou. Měla jsem v hlavě vůni limetek, ananasu a slunce rozpáleného baru. Možná to bylo tím, že jsem k moři jezdila odmala – první vzpomínka, co mám, je Mallorca, to mi bylo pět. A byla to láska. 

K tomu se přidala historie. A ta mě pohltila. Mamča se ve volném čase ponořila do knih, tvořila rodokmeny a fascinovaně vyprávěla o dávných dobách. A já? Já si pamatovala Panovníky českých zemí líp než básničky. Milovala jsem České královny, Osudové ženy a encyklopedie mytologie. Do toho seriál Xena – no řekni, co víc si přát? Jenže pak přišla puberta. A s ní obrovská facka. Všechno, co jsem do té doby byla, co mě bavilo, co mě tvořilo – bylo najednou "divný". 

Proč? Protože to nebylo dost cool. Protože holka měla být hlavně hezká, štíhlá a podle vzoru. Začala cesta ven. Do světa očí druhých. A do háje s tím, co mě těšilo uvnitř. Z vnitřního světa plného snů a obrazotvornosti jsem přešla do světa porovnávání, nedostatečnosti a frustrace. Ne proto, že bych chtěla. Ale protože to jinak bolelo ještě víc. Chtěla jsem být víc. Chtěla jsem být jako ony. A když nejsi jako stádo, stádo tě prostě semele. 

Ten vnitřní hlas, co říká "tohle nejsi ty", tam pořád byl – ale byl slabší než touha zapadnout. Jenže puberta odešla… a tohle zůstalo. Zvykneš si hrát roli tak dlouho, až nevíš, že hraješ. A odnaučit se? No, bolí to. Ale když jsem to konečně pochopila? Přišla obrovská úleva. A návrat? Velmi úlevný ale až po bolesti. 

Dneska se vracím ke svému dětskému já – ale už ne s představou baru u moře. Spíš s odvahou zůstat divná. Zůstat "já". A být v tom v klidu. Mám dceru, co je teď v pubertě. A když ji občas poslouchám, jako bych slyšela sama sebe. "Jsem nula." "Nikdy nebudu dost." "Co budu dělat, když mě nebudou všichni milovat?" Sakra, jak moc jí rozumím. Jen doufám, že tahle nová generace se v tom nebude tak dlouho topit jako já. Že si dřív uvědomí, že autenticita není slabost. Ale superschopnost. A jestli to moje dcera pochopí dřív než já? Tak to je ten nejlepší dar, co jí můžu předat. A klidně u toho nosit pyžamo a bejt za divnou.