Jde vrátit staré já ?

Nejde. Ani kdybychom chtěli. 

Včera jsem oslavila své druhé osmnácté narozeniny. A uvědomila si jednu věc: do svých sedmadvaceti jsem byla úplně jiný člověk. Pařmenka. Uživačka. Rebelka. Někdy i pořádně toxická. Půlka lidí mě milovala, půlka nesnášela. A to mi i nějakým zvláštním způsobem vyhovovalo. 

Mohla bych se vrátit? Zvenčí asi jo. Dát si drink, jít tancovat, hrát si zase na tu, co je svobodná. Ale už to nejde. Nejde to vevnitř. Něco ve mně se zlomilo, přerodilo, narovnalo. Mám jiné sny. Jiný pohled na svět. Jinou hodnotu svobody. 

A víš co? Je to zvláštní směs. Trochu smutek po tom lehkém dřív. Trochu úleva, že je pryč. A hlavně hluboký klid. Protože i když říkají, že lidé se nemění – já vidím, že ano a nejen u sebe.

I kdybych chtěla, už se tam zpátky nevejdu. 

Možná máme víc životů v jednom těle, než si myslíme. A některé z nich se už prostě nedají znovu obléct.