Páchání dobra : když už i láska dusí

Já ti jen chci pomoct."Takový ten věčný začátek konce.Než se člověk naděje, už mu někdo organizuje život, šoupe nábytkem v jeho duši a ještě je dotčenej, že za to nedostal metál.

Znám to. A nejen z druhé strany. I já jsem byla tou, co "ví, jak by to měl druhý dělat". Pomáhala jsem, i když nikdo nevolal. Tlačila jsem rameno, co potřebovalo spíš obejmout. A často… to nebylo o nich. Bylo to o mně.

O tom, že jsem nezvládla vidět jejich bolest. Že jsem potřebovala být užitečná, protože jinak jsem se cítila zbytečná.Ale opravdová pomoc… nezachraňuje, nezvedá za límec, neodnáší břemena druhých na zádech.Jen tam je. V tichu. Ve víře, že i když někdo právě leží na dně, tak má právo si tam chvilku poležet.

Protože někdy největší láska není to, co uděláš.Ale to, co neuděláš.Nevstoupíš tam, kam tě nikdo nepozval.

A tím dáš druhému dar, který se dneska moc nenosí – svobodu.