Žárlivost, když láska znejistí

Jak by asi vypadala, kdybych jí dala podobu? Možná jako zelená, slizoučká a lehká hmota, která se dostane všude. Vklouzne mezi myšlenky, omotá se kolem srdce a najednou posune celou realitu někam úplně jinam. 

Žárlivost je požíračka lásky. Nemusí být nahlas, nemusí křičet. Stačí, když tiše hlodá a podlamuje důvěru. A ta je základem vztahu – bez ní se láska drolí jako starý dům. Jistě, ten se dá znovu postavit, ale vyžaduje to hodně víry, trpělivosti a ochoty. Žárlivost často nemá nic společného s láskou samotnou, ale spíš se závislostí. Závislostí na druhém, na jeho pozornosti, na pocitu bezpečí. 

Jenže opravdová láska je svobodná. Ne dusivá. A pokud chceme, aby vztah kvetl, potřebujeme tu svobodu oba. A tak přichází otázka: co kdybychom žárlivost nepopírali ani s ní nebojovali, ale prostě ji přijali? Přijmout totiž znamená vzít všechny možnosti v úvahu. Protože… můžeme zabránit nové lásce, pokud má vzniknout? Nemůžeme. A pokud se zrodí, asi to má důvod – možná trhlinu, kterou jsme přehlíželi. Místo zákazů, výčitek a scén si možná můžeme zkusit sednout a říct si: "Pokud spolu máme být, budeme. A neroztrhne nás kráska v sukni ani fešák z posilky." 

Ano, může to zabolet. Ale zároveň – není krásné, že náš partner či partnerka je natolik úžasný, že přitahuje i ostatní? Možná právě ta svoboda, kterou nabídneme, je tím největším projevem lásky. Důvěra a touha po láskyplném vztahu je klíč. Čím větší svoboda, tím menší potřeba hledat záplatu na bolístku. 

A když už milujeme opravdu do hloubky? Pak milovaného dokážeme pustit – s láskou – i kdyby měl být šťastný už bez nás. Protože když si v sobě uklidíme, když si připomeneme, kdo jsme a co si zasloužíme… pak zjistíme, že láska, která má zůstat, zůstane. A ta, která odejde, nás měla jen naučit víc milovat sami sebe. Někdy největší důkaz lásky není držet – ale věřit, že ten druhý zůstane, i když nemusí.