Župánkový den

Rovnou přiznám, že jeho název jsem převzala od mé kamarádky. Župánkový den. Co to je? Hned vysvětlím. 

Župánkový den je ten typ dne, kdy si žena ráno řekne: Dneska neudělám vůbec nic. Nepřevlíknu se z pyžama, neuklidím, neřeším. Dneska se budu jen válet, číst, poslouchat hudbu, koukat na filmy. Relax. Odpočinek. Nic těžkýho. Prostě NI-C." 

Ale! To se jako řekne snadno. Ale známe se, že jo? Večer si pak trochu vyčítáme, že jsme aspoň nemohly vyklidit tu myčku. Nebo otřít kohoutky. Prostě "něco" přece! Máme to zakořeněné v DNA. Fakt. Generace před námi by asi nebyly pyšná, kdyby viděly, že celý den jen tak sedíme. 

A podle mě? Chce to trénink. Já osobně jsem musela trénovat fakt fest. Jako hyperaktivní blázen jsem chvíli poseděla – a už jsem měla cukání vyskočit a jít alespoň otřít kuchyň. (Trošku s nadsázkou, jo. Ale fakt jen trošku.) Protože znáš to – najednou na tebe volá pračka: "Pojď mě zapnout, přece mě tu nenecháš jen tak!" A televize? Tam se z prachu zvedá vítr a jemně ti šeptá: "Utři mě, už jsem tu dlouho nezvykle šedá." Tak si řekneš, že vezmeš hadru jen na televizi. 

Ale co uděláš? Jasně že celý obývák A to už, ženy, není župánkový den. To je normální den v legračním outfitu. Já se to dlouho učila. Ale dneska už to umím. Hadru nevezmu, pračku ignoruju a prach si může třeba zatancovat valčík, mně je to jedno. Ale jo… výčitky občas vylezou. Tak jakože decentně, v pantoflích, postávají v rohu a mračí se, že "bych přece mohla aspoň něco". Ale ne. Nemusím. Dneska mám župánkový den. Jak to máte vy?