Sedím a koukám na seriál Veliká. Miluju ten seriál – na pravdě se zakládá zřídka, ale je natočený tak geniálně, že mu odpustíte všechno.

Napadlo mě další téma proč se pořád ženeme za štěstím a chceme být mega šťastný a euforický? Extrém /extrém a co uprostřed?Proč je ti nejlíp, když se nic extra neděje.

Tak jsem se rozhodla, že zasejc něco napíši.O ezobyznysu se dneska rozepisovat nebudu. Každý má právo na svůj názor. Ale jedno mi došlo už dávno – je to slušná ego past. Čím víc "vyšší já", tím někdy méně obyčejné lidskosti.A čím víc světla, tím větší stín, ikdyž se to nezdá, je to tak.

Tento článek není úplně typický. Je to spíš hlasité zamyšlení. A třeba se zamyslíte taky. Všichni někdy přemýšlíme, jak nás ostatní vnímají. Teď ale nemluvím o těch, co nás znají dlouho – spíš o těch, kteří nás vidí úplně poprvé.

V posledních dnech jsem zhlédla několik biografií známých osobností. A musím říct, byly to příběhy… masakrální. Plné bolesti, dřiny, touhy dokázat, že za něco stojím. Touhy změnit svět, dát mu něco cenného. A oni to dokázali. Zakousli se. Šli na krev.

Jak by asi vypadala, kdybych jí dala podobu? Možná jako zelená, slizoučká a lehká hmota, která se dostane všude. Vklouzne mezi myšlenky, omotá se kolem srdce a najednou posune celou realitu někam úplně jinam.

Někdy pohled do zrcadla ti zkazí celý den, jako co se stalo, že je dnes víc vidět a zároveň se stravuješ správně a i trochu nebo víc cvičíš. Jasné hormony se mění každou hodinu ale co když je tam ještě něco jiného?

Někde uvnitř zůstává pocit prázdnoty a něčeho co nejde jednoduše pojmenovat. Pocit, že je tam někde v hloubi srdci nepřijetí a očekáváné uznání.